Letnice

Bůh, Ježíš, Duch Svatý, Letnice, seslání, holubice, vzduch, propojení, nepopsatelný pocit, být, zažít, změnit

Evangelium: Jan 20, 19-23

Milé sestry, milí bratři,

dnes si připomínáme vrchol Velikonočních událostí – vylití Ducha Svatého – Letnice. Všichni evangelisté tuto událost vyprávějí. Každý svým jedinečným pohledem. Každý z nás si může vybrat ten pohled, který jej oslovuje, ale základ je všude stejný.

Asi nejsilnější výpověď o této situaci je uvedena právě u Jana. Kdybych měl hlavní myšlenku, kterou tam vidím shrnout do jedné věty – je to o uzdravení strachu. A navíc Jan zasahuje tento příběh už do období Velikonoc.

Odehrává se to za zavřenými dveřmi. Což je symbolika strachu. V našich myslích se také občas odehrává neuvěřitelný boj. Naše představy, strachy nám nedají spát. Vymýšlíme konstrukty, které nemají reálný základ, ale v našich představách ožívají jako příšery z temných míst. Strach se právě rodí na takových místech. Dokáže člověka naprosto paralyzovat. A díky přiživování, jenom roste. A tím získává nad námi větší moc.

Učedníci jsou schovaní, protože jsou vyděšení ze situace, která nastala – Ježíš byl ukřižován. Dav ostatních lidí po nich pase. Oni nechápou, co se stalo, proč se to stalo. Nedokáží domyslet důsledky. Jsou to tedy lidé plní strachu, zranění na duši, nevěřící. A v tu chvíli se jim zjevuje Ježíš. Přišel mezi ty nejméně pravděpodobné lidi. Nepřišel za hrdiny, ale přišel za těmi, kteří jej nejvíce potřebovali. Zjevil se uprostřed nich, aby jim předal svědectví, povzbuzení.

Nezačíná výčitkou, ale pozdravením – Pokoj Vám. Co jiného v takové chvíli člověk chce slyšet? To, že se choval špatně? To, že se měl zachovat jinak? Potřebuje slyšet přesně toto – Pokoj Vám. V pozadí je poselství – vidím tvoji situaci, akceptuji to, přišel jsem tě povzbudit, nejsi sám. Člověk potřebuje uzdravení. Naději, že není sám.

Samotný Ježíš ukazuje, že jeho rány nezmizely. Vstal z mrtvých a rány přesto nezmizely. Jsou tako tichá a silná připomínka toho co se stalo. Když se člověk uzdraví, tak mu jizvy připomínají co se stalo. Může čerpat sílu z pocitu, že byl na dně, ale dostal se z toho. Právě díky tomu, že se k němu přiblížil Ježíš.

Jako Otec posílal mne, tak Já posílám Vás. To je neuvěřitelná síla. Slova, která znamenají, právě to uzdravení. Ne zmizení jizev, ale uzdravení, nadechnutí. Ježíš na ně dýchl. Tím se příběh kruh stvoření života uzavírá. Na začátku, v knize Genesis, Bůh vdechl prvnímu člověku život. A Ježíš vdechne život v radosti a lásce. Získají sílu, díky které se víra rozšíří do celého světa. Duch Svatý je nový život v plnosti, v Kristu. Najednou vše začne dávat smysl. Jako kdyby tím mocných dechem spadly klapky z očí. Zmizí kamenné zdi v našich srdcí. Jako když Izraelci pochodovali kolem Jericha a nakonec zbořili hradby mocným zadutím na trubky.

Hebrejské slovo ruach znamená dech, vánek i ducha. Něco neviditelného. Něco, co člověk neudrží v ruce. A přesto právě to dokáže změnit svět.

Nakonec jim dává Ježíš další mocný dar – odpuštění hříchů. Dává jim moc měnit lidské osudy a umožnit nový začátek. Hřích, ten špatný skutek, jako takový nezmizí ze světa. Nenastane žádné kouzlo, které vrátí čas. Ale odpuštění, nám dává šanci na nový začátek. Stejně jako Ježíš řekl ženě – Jdi a nehřeš víc. Nevyčítal. Jenom jí sdělil – neřeš minulost, žij v přítomnosti a dívej se do budoucnosti.

Pokud bych měl celý příběh shrnout do nějakého krátkého sdělení. Napadá mne – dech, pokoj, cesta.

Kéž dokážeme opustit minulost, Poučit se z ní a dívat se do budoucnosti s nadějí a pokojem. Amen