Letnice

Seslání Ducha Svatého, naděje, víra, posel, společenství, církev, dar, poslání, důkaz, změna a proměna

Evangelium: Jan 14, 8-17
Milé sestry, milí bratři,
Dnes slavíme Letnice – svátek seslání Ducha svatého, svátek světla, pohybu a nového začátku.
Musím se přiznat, že mám čím dál více v oblibě evangelium podle Jana. On píše tak, že na první pohled je vše jasné, ale zároveň mě nutí přemýšlet, jak to bylo myšleno. Co se za tím skrývá? A je to co si myslím pravda? Nebo spíše se to pravdě blíží?
Dnešní svátek má výrazné znaky, díky kterým jej můžeme na obrazech velice rychle poznat – ohnivé jazyky nad hlavami apoštolů. Ti také začali mluvit různými jazyky, aby jim rozuměli všichni, kdo byli v Jeruzalémě. Je to také bráno jako založení církve – tedy moment, kdy se k lidem dostalo poselství Ježíše v jejich rodné řeči. Začalo tím úžasné dobrodružství křesťanské církve jako takové a trvá do dnešních dnů.
Tento den nám také připomíná, že když jsme naplněni Duchem Svatým, konáme dobro, šíříme lásku a to vše vychází z našeho srdce. Z míst, kde máme uložené ty nejskrytější myšlenky, touhy, přání. A kde si také uchováváme jiskru naděje, která se může rozvinout v ohnivou pochodeň. A tou pochodní si svítíme na cestu, ale zároveň lidem přinášíme světlo a naději.
Je pozoruhodné, že k Letnicím byl opět vybrán text z doby, kdy probíhalo loučení s Ježíšem – při jeho Poslední večeři. Ale při tom krásně navazuje, či spíše doplňuje tento svátek. Ukazuje, že i v době nejhlubšího zármutku můžeme čerpat naději. Někdy je to to těžké, možná to ani nejde, ale stačí si vzpomenout na to skryté místo v našem srdci. A mít naději!
Filip chce po Ježíši, aby ukázal svého Otce – samotného Boha. Ale Ježíš mu říká: „Vždyť máš mě a říkal jsem, že já jsem s Otcem jedno.“ Není tedy zapotřebí ukazovat Boha, vždyť tu máme Ježíše! Křesťanství je založeno na touze a vztahu s Bohem. Není to o nějakém odříkávání bezduchých modliteb. Nebo uctívání čehosi nebo kohosi, který slibuje lehčí stezku k věčnosti. Je to o touze dotknout se Boha, dotknout se božství. A díky jeho největšímu přikázání – láska k bližnímu, jako sám k sobě – toto můžeme zažít v podstatě neustále. Vždyť když projevím soucit, lásku k bližnímu svému, nejedná se o dotek, o setkání s samotným Ježíšem? Pokud bychom se s ním chtěli setkat v intimnějším prostředí, v podstatě bychom si ho chtěli užít jenom sami, tak se ponořme do modlitby. Podívejme se do svého nitra, hluboko pod povrch. Další příležitostí je přítomnost na bohoslužbách nebo různých modlitebních setkáních. Kdy se schází lidé se stejným záměrem – spoluprožívat božství, dotek Boha prostřednictvím působení Svatého Ducha. Nesmím zapomenout také na přijetí Kristova těla a krve, při eucharistické bohoslužbě. Přijmeme Boha do svého nitra a to je přece mimořádný zážitek.
Ježíš říká, abychom věřili, že Otec je v něm a on je v Otci. A když už nebudeme věřit tomuto, tak ať věříme ve skutky, které koná. V počínání, které vychází z tohoto přesvědčení. A protože Ježíš bude zanedlouho vzat do nebe, tak nám dává mocného přímluvce. Ten, který bude pojícím tmelem našeho vztahu, ten který to všechno bude krásně propojovat. Jak se říká – Duch Svatý si vane, kam chce. Protože se řídí Božím řádem a ne pošetilými přáními lidí.
Ježíš zároveň říká, že Ducha Svatého nemůžeme jen tak přijmout. Resp. svět jej nepřijme, protože jej nezná. Ale protože my věříme v Ježíše Krista, tak Ducha Svatého přijímáme, jako jeho nedílnou součástí. Pokud věříme Ježíšovým slovům, jak potom můžeme nevěřit v jeho zástupce? Pokud něco pochází od Boha, nemůže to být špatné. Nemůže nás to vést na scestí, ale může nám to ukázat jenom a jenom tu pravou cestu.
Z celého příběhu ve mně nejvíce rezonuje přiznání, že pokud budeme Boha prosit, on nám vše dá, ale pokud jej budeme prosti prostřednictvím Ježíše, tak se přimluví. A to, o co prosíme bude stonásobné, větší než si dokážeme představit. Vidím v tom výzvu i pro modlitbu. Abychom se nebáli s Bohem komunikovat. Třeba i vlastními slovy. Když nevím jak formulovat, tak to přiznat. Sdělit mu – Bože, já vlastně nevím co chci. Ale prosím Tě o dar Ducha Svatého, aby mě osvítil. Aby ukázal cestu. Věřme, že v tu chvíli se budou dít zázraky.
Celý dnešní příběh je o naději, ale zároveň o ujištění, že pokud budeme bloudit. Nebo nebudeme znát cestu, budeme se cítit slabý. Máme vedle sebe přímluvce, který nám pomůže. Který nás postrčí tím správným směrem, i když se nám to ze začátku nezdá. A nezapomeňme, že celý ten příběh stojí na důvěře – že Bůh vždy jedná pro naše dobro. Nakládá nám pouze tolik co můžeme unést.
Bože, děkujeme Ti, že máme tolik možností, tolik prostředků jak s Tebou mluvit. Jak nám dokazuješ svoji lásku. Dej, ať správně zachytíme vanutí Ducha Svatého, který nám ukazuje tu pravou cestu k Tobě. Letnice nejsou jen připomínkou jedné dávné události. Jsou výzvou i povzbuzením: Duch svatý vanul tehdy – a vane i dnes. Přichází tam, kde je touha, otevřenost a láska. A především – přichází tam, kde ho pozveme. Amen