Laetare - radost

Křesťanství, radost, půst, hříšník, celník, společenské normy, rodič, návrat, vděčnost, snaha, pokora

Evangelium: Lukáš 15, 1-3.11b-32

Milé sestry, milí bratři,
dnešní neděle se nazývá Laetare – radostná. Tato slova pochází z úvodního žalmu: „Raduj se Jeruzaléme!“ Myslím si, že to krásně ukazuje, že i v době postu, tedy v době, kdy bychom se měli stáhnout do svého nitra, být spíše tišší, můžeme mít radost. Můžeme najít radost. Křesťanství není o sebemrskačství, ale i o nalezení radosti v době, kdy ostatním není do smíchu. A dnešní příběh krásně ukazuje, proč tomu tak je…
Příběh začíná velkou výtkou, kritikou, že Ježíš se stýká s hříšníky a celníky. Celník v té době nebylo zrovna populární zaměstnání. A hříšníci byli ti co nedodržovali tehdejší společenské normy a náboženské příkazy. Ježíš jim na tuto výtku začne vyprávět příběh, aby jim ukázal absurditu jejich poznámky. Napadl mě jiný verš: „Trám ve svém oku nevidíš, ale trám v oku bratra ano?
Při čtení příběhu jsem si uvědomil, že leckdy se nám zdá, že situace, ve které se nacházíme, je bezvýchodná a že někde je lépe. Proto jdeme a zkusíme to. Prostě musíme udělat nějaký krok, o kterém si myslíme, že díky němu budeme mít život úspěšnější. Syn se vypravil do světa – v Čechách máme spoustu příběhů o tzv. hloupém Honzovi, kdy se také vypravil za humna, aby se poučil, aby zjistil, že doma mu bylo dobře a nevážil si toho, aby se něčemu naučil a mohl to předat svému okolí. Syn tedy zjistil, že i když se mu zdálo, že si ho jeho otec neváží, že nedostává nic zpět, tak ti nejubožejší z ubohých, dokonce i nečistá zvířata jako jsou prasata, dostanou víc než dostal on. Proto přišel zpátky, padnul na kolena a kál se.
Co tedy vlastně znamená jít do sebe? Uvědomit si a připustit, že se mýlím. Cesta, po které jsem se vypravil, není pro mne. Poučit se a jít dál. Zvednout se z prachu cesty a pokračovat posilněný a poučený.
Jaká to musela být síla, aby si toto člověk uvědomil. Co ho to muselo stát úsilí, aby si připustil, že se mýlil. Pýcha musela stranou. Možná si každý z nás ve svém životě musel sáhnout na dno svých sil. A musel si uvědomit, že už na to nestačí. Že je zapotřebí požádat o pomoc. Začátek pomoci se vždy nachází na konci jeho ruky – je to on sám. Člověk si musí uvědomit, že na vše nestačí, že se potřebuje obklopit druhými, kteří mu pomohou na jeho cestě životem. Možná to necítí jako pomoc, ale někdy stačí úsměv. Ono stačí, že přijede včas autobus a dostane se do práce, kde může konat dobro. Stačí, že vysvitne slunce a mohu jít na zahradu zasít to co potřebuji k životu. Prostě stačí mít otevřené oči, dívat se kolem sebe a vnímat tu nádheru Božího stvoření a přijímat ji s pokorou v srdci, abych si uvědomil, že bez Boha není nic. Nepohne se ani stéblo trávy.
Druhý syn je ten „správný“ syn. Poslouchá příkazy otce, pomáhá mu. Řekl bych, se mu daří. A když vidí, že nezbedník se vrátil a otec to oslavuje, dotkne se ho to. Nestane se nám také občas, že když vidíme úspěch toho druhého, že mu závidíme a říkáme si, že proč se vlastně tak snažím? Ten druhý dělal blbosti a dostane se mu odměny, protože najednou zjistil, že udělal chybu? Podobné situace jsem zažíval v práci – kdy jsem se snažil být úspěšný, naučit se něco nového pomáhat druhým, ale odměnu dostávali i ostatní. Bohužel ne vždy si toho vážili a poučili se z toho. Úspěch někdy může stoupnout do hlavy a je to začátek konce. Člověk si to musí obhájit sám před sebou – dělám to protože to považuji za správné nebo to dělám proto, že čekám odměnu? Na druhou stranu, pochvala je také moc příjemná a ukazuje to, že si druzí váží naší práce. Ale dělám to apriori proto, abych dostal hlavně tu pochvalu? Nebo to dělám, protože to tak cítím.
Otec mu odpovídá, že druhý syn s ním žije, že má všechno co má on a proč se neraduje, že do své rodiny se navrátil i ten ztracený syn. Proč jej nepřijímá zpět?
Celý příběh je o tom, že může někdy nastat situace, kdy se odchýlíme ze své cesty, od rodiny, od víry. Vždy existuje cesta zpět, ale musí být snaha, myslím tím opravdu upřímná snaha o nápravu, v hloubi srdce na obou stranách. Velikou výhodu máme ve vztahu k Ježíši – tam je láska bezpodmínečná. Během postní doby, bychom měli nad tímto přemýšlet – klademe si podmínky přijetí? Asi nikdy nedosáhneme takové bezpodmínečné lásky jako Ježíš, ale je to cíl, je to směr, kterým by se náš život měl ubírat. Nemusíme souhlasit se vším, nemusíme vyznávat stejnou víru, stejný životní smysl, ale můžeme se akceptovat. Protože máme něco společné a tím je lásku k Bohu, to je to co nás spojuje a to co nás může dovést ke společnému cíli a to je náruč Ježíše. Ať se nacházíme v jakékoli životní situaci – cítíme se na dně, cítíme se, že nám docházejí síly, vždy je tu Otec, který má otevřenou náruč, která poskytuje útěchu. Bezpečný přístav, ve kterém přečkáme ten uragán, který řádí v našich životech. Ať už jsme tím synem, který odešel, nebo tím, který se neumí radovat – Otec nás vyhlíží všechny. A jeho náruč je stále otevřená.
Pane, děkujeme Ti, že nám ukazuješ svoji bezpodmínečnou lásku a otevřenou náruč, i když si ji leckdy nevážíme. Prosíme Tě o trpělivost. Duchu Svatý buď nám průvodcem po této cestě, abychom jednou stanuli před milostiplnou tváří našeho Stvořitele a Pána. Amen.