Květná neděle

Bůh, Ježíš, cesta, palmové ratolesti, cesta, Jeruzalém, dav, vítání, síla, důvěra, společenství, Getsemany

6. neděle postní – Květná neděle

Evangelium (Pašije): Matouš 26, 14-27, 66

Milé sestry, milí bratři,

dnešním dnem vstupujeme do týdne, kdy se láme vše. Končí nám postní období, kdy jsme se duchovně připravovali na vrchol. Po celou dobu jsme se snažili obrátit do svého srdce a poznat sebe. Není nutné, abychom své usebrání či přemýšlení dávali „okatě“ najevo. Jde o vnitřní nastavení každého z nás.

Příběh začíná slavnostním příjezdem do Jeruzaléma. Dav jej nadšeně vítá, provolává slávu. A ten samý dav, zanedlouho, bude volat po jeho ukřižování. Tento obraz nám ukazuje, jak je přízeň lidí nestálá. Napadá mne příměr – pokud se mi to hodí do krámu, budu jej oslavovat. Ale ve chvíli kdy mi něco zakáže, přestane se mi to líbit, tak to odhodím jako nepotřebnou věc. Když musíme něco obětovat, tak se nám do toho nechce. Hledáme kličky jak z toho vycouvat. Smlouváme s Bohem a říkáme si – takto to nechceme, ještě jsem neučinil to a to. Ale již si neuvědomujeme, že jsme spoustu příležitostí promarnili.

S tím souvisí další důležitá myšlenka – odkud přijde ten první impuls? Ta zrada? V příběhu slyšíme, že Ježíše zradil Jidáš. Pohyboval se mezi učedníky. Tradice říká, že měl na starosti pokladnu a to znamená, že byl pro ně důvěryhodný člověk. Nejbolestivější zrada nepřichází zvenčí, ale zevnitř. Začneme přemýšlet, jak to mohl udělat. Co jsme mu provedli, že nás tak zradil. O to více bolí, když jsme si takového člověka připustili blízko našemu srdci. Nemá cenu se v tom donekonečna vracet. Čím více budeme otevírat naše rány, tím více se budeme propadat do bahna pochybností. Odpuštění není jednoduchá věc. I já se to stále učím. Ale je to osvobozující. Umožní nám to jít dál. Z takové situace vyjdeme silnější. Zranění, jako takové, se bude hojit ještě dlouho. Ale nebudeme cítit zášť. Půjdeme dál.

Této situaci předchází společná večeře. Ježíš ví, kdo ho zradí — a přesto mu podává chléb. Je vítán. Ukazuje nám to, že společenství se rodí při jakékoli příležitosti. A pokud takové společenství překoná i špatnou zkušenost s jedním ze svých členů, vyjde silnější, zkušenější. Podat pohár vody nepříteli, vyžaduje velkou sílu.

V tomto příběhu mě asi nejvíce fascinuje je Getsemanská zahrada. Zde najednou vidíme Ježíše jako trpícího, pochybujícího. Ale zároveň naprosto důvěřujícího v Boha – Staň se, co Ty se mnou zamýšlíš. Vidím v tom naprostou důvěru v Boha – vím co mne čeká, nechci to. Vím, že to bude nesmírně těžké, ale je-li to Tvá vůle, přijímám ji. Kéž bychom se jednou přiblížili k této víře – Ne má, ale Tvá vůle se staň!!!

Další velmi silný moment v příběhu je, když se učedníci rozutečou a Petr ho následuje – ale jen z dálky. I ten nejbližší zapře. A Ježíš s tím počítá. To, že jej máme vedle sebe, automaticky neznamená, že budeme stateční. Že vše přijmeme bez reptání. Ale dává nám to sílu si i přiznat – Jsme slabí, selhali jsme. A nyní již v té situaci vidíme smysl. Prosíme, dej nám moudrost to v budoucnu rozpoznat.

Celý příběh nás nutí k zamyšlení, zda zůstaneme s Kristem i když zmizí sláva – vjezd do Jeruzaléma. Zůstaneme s ním i když padneme na kolena, do nejhlubší tmy? Budeme s ním?

Ježíš nás zná a ví jací jsme. Otázka není, jestli Ježíš zůstane s námi. Otázka je, jestli my zůstaneme s ním. I když se pohybujeme v temnotách. Když uděláme chybu, tak je s námi. Ne jako ten co by se vysmíval, ale jako ten, co podá pomocnou ruku. Kéž si vždy uvědomíme tu sílu, kterou nám to dává. Amen