Křest Páně a náš křest

křest, voda, oheň, Duch Svatý, změna, pečeť, nesmazatelný čin, živení ohně, dobré skutky, přiznání se, přijetí

Evangelium: Lukáš 3, 16-17.21-22

Milé sestry, milí bratři,

dnešní příběh nám představuje Ježíše jako dospělého člověka. Před nedávnem jsme slavili jeho narození a najednou je zde jako dospělý muž. A co se stalo mezitím? Zprávy o jeho dětství nemáme. A to, co máme k dispozici pochází z oblasti legend a mýtů. Zřejmě prožil dětství v Egyptě, kde se dodnes nachází mnoho památek. Údajně je tam i na kameni vidět jeho otisk.

Ve vyprávění slyšíme několik rovin – Jan uznává, že on je pouze služebník, který připravuje cestu někomu mocnějšímu, kterému není hoden ani uvázat tkaničku na jeho topáncích/botách. A zároveň, v průběhu křtu dochází k přiznání od Boha – kdy se otevřou nebesa a ozve se mocný hlas: „Hle toto je můj milovaný syn.“

Křtem vše začíná. Dostáváme pečeť, nesmazatelné znamení, že jsme křesťané. Dříve, se této výsady dostalo až po dlouhé a pečlivé přípravě. Většinou se to odehrávalo až v pozdějším věku, kdy byl člověk natolik rozumově vyspělý, aby pochopil, proč dělá to, co dělá. Dnes většinou dochází ke křtu u novorozenců. Ale o to větší závazek berou na sebe rodiče a kmotři, protože oni se zavazují, že předají veškeré vědomosti, aby z dítěte vyrostl správný člověk a křesťan.

Voda je symbolem života. Bez vody člověk nemůže přežít ani v pozemském světě. Bez vody prostě život není. A Ježíš nás křtí i Duchem Svatým. Díky tomu zažehne v našem srdci oheň, který neúnavně plápolá po celý náš život. Jako se musí živit pozemské tělo, tak i onen oheň se musí živit. Každý dobrý skutek, každé prožití a naplnění Ježíšových slov, si můžeme představit jako malé polínko, které přikládáme do onoho ohně. Každý špatný skutek, ten plamínek může přidusit. Proto si i při každé liturgii připomínáme naše hříchy a jsme vyzýváni k tomu, abychom je litovali. Máme svobodnou vůli a proto jenom na nás záleží zda v sobě najdeme sílu si přiznat, že jsme něco pokazili a že toho litujeme. Díky tomu můžeme opět obnovit a nechat rozhořet ten neúnavný plamen, který byl v nás zapálen, díky křtu.

Ježíš křest nepotřeboval, protože on byl bez hříchu. Ale díky tomuto aktu se nám přiblížil a ukázal, že je také člověk, který přijal své lidství a chce zde být s námi.

Po křtu se z nebe ozval hlas, kterým se Bůh oficiálně a veřejně přiznal, že je to jeho Syn, kterého si vyvolil. Tento moment byl v dějinách poměrně sporný, protože vyvolával otázky o tom, jestli byl Ježíš spíše Bůh, nebo člověk. A pokud byl do této doby člověk, kdy se z něj stal Bůh. Bylo to tedy předmětem herezí, protože pokud byl Bůh, mohl potom zemřít? Tedy jak může zemřít Bůh a proč jej nezachránil jeho Otec před smrtí? Nechci nějak zpochybňovat všechny velké myslitele z minulosti, kteří se tímto zaobírali. Ale myslím si, že není důležité, abychom viděli nějaký časový úsek od kterého se stal Ježíš „plným“ Bohem a do té doby, že by byl nějaký „poloviční“. Věříme v něj tady a teď, tudíž nežijme v minulosti, ale žijme přítomností.

Jak jsme již několikrát zmiňoval, každý z nás má za sebou nějakou cestu. Jsme svobodné bytosti a proto všechno naše rozhodnutí vychází z našich myslí, z našeho srdce. A Ježíš nám ukazuje cestu, že ať se v minulosti stalo cokoliv, můžeme se změnit tak, jako se změnil On. Nemůžeme čekat, že křtem se staneme svatými nebo že od té doby bude vše bez problémů. Že se nám bude vyhýbat pokušení a že nebudeme hřešit. Díky křtu budeme k takovýmto věcem prostě vnímavější. To co nám dříve nevadilo, budeme vidět najednou v jiném světle. Ve světle Kristovy pravdy, ve světle jeho lásky. A to je to co nás proměňuje, oproti jiným lidem, kterým ještě možná nedošlo, že toto je cesta jak se změnit, jak změnit svoje jednání. Díky křtu dostaneme najednou nový přístup k životu a spousta věcí začne dávat smysl.

Kéž každý z nás má neustále spoustu polínek, kterými dokáže živit ten plamen, který v nás byl zažehnut křtem. Kéž nám začne docházet stále více věcí, situací, kterými budeme připraveni se přibližovat Ježíši. Amen