Judica smrtná

Konec, začátek, nový život, štědrost, pohřeb, uchování, návštěva, když si někoho vážíme, radost, bez nároku na odměnu

Evangelium: Jan 12, 1-8

Milé sestry, milí bratři,
dnes slavíme další postní neděli, které se říká Judica. Někdy se také nazývá „smrtná“ a je spojena s vynášením smrtky z vesnice. Je to začátek jara. Jedná se o napětí mezi koncem/smrtí a začátkem něčeho nového jaro/nový život. Když chceme, aby něco začalo, musí něco skončit. A nikdy nevíme, kam nás tato cesta zavede.

Je zvláštní, že na konci začíná něco nového, resp. něco musí skončit, aby mohlo začít. V dnešním příběhu se také potkáváme s postavou Jidáše, který má na starosti pokladnu – stará se o finanční záležitosti a zdá se, že se o ně stará spíše ve svůj prospěch, než v prospěch ostatních. I dnes je spoustu nástrah a lidí, kteří se tváří, jako že mají starost o blaho ostatních. Ale jejich záměrem je se jenom a jenom obohatit. Nezáleží jim na tom, že okradené uvrhnou do neštěstí a leckdy způsobí rozpad vztahů.
Celým příběhem se vine poselství o štědrosti, které konáme pro Ježíše, v jeho jménu. Ježíš říká, že mast z nardu byla uchována ke dni jeho pohřbu. Nard je velice vzácný olej, který pochází až z oblasti Himaláje. Jeho cena se rovnala ročnímu platu dělníka. Jednalo se tedy o velice vzácný a nesmírně cenný produkt. A Marie jím natřela nohy a otřela je svými vlasy. Dala vše co v tu chvíli měla Ježíšovi. Věnovala mu většinu svých pozemských statků. Když přijde vzácná návštěva k nám domů, tak se také snažíme předložit to nejlepší. Možná máme uschované vzácné a staré nádobí, které se vytahuje jenom při zvláštních příležitostech. Předložíme křišťálové sklo, které je velice křehké, ale nádherně se v tom odráží světlo. Vytváří krásné barevné stíny. Tímto gestem ukazujeme návštěvě, že si jí vážíme a že jsme rádi, že je tu s námi.
Marie chtěla udělat to samé gesto. Svůj čin udělala z prosté radosti a bez nároku na odměnu. Ano, žijeme své obyčejné životy, někdy neobyčejné. Ale žijeme je tady a teď. Ve chvíli kdy se potkáme s něčím vzácným, něčím, co nás oslovuje, chceme ukázat, že si toho vážíme. A kdy se potkáváme s Ježíšem? Nebo spíše – kdy bychom se měli potkat s Ježíšem? Za jakých okolností?
Určitě bychom nechtěli, aby to bylo na nějaké ošklivém, špinavém místě. Ano, On se nachází všude, ale ve chvíli, kdy se s ním chceme setkat, promluvit si, snažíme si to zpříjemnit. Když už není možné „vytáhnout nádobí po babičce“, tak možná stačí zavřít oči. Představit si co nejkrásnější prostředí, ve kterém se cítíme dobře. Každém se asi líbí letní louka, plná květin, bzučícího hmyzu. Sluníčko příjemně, hřeje, pofukuje lehký vánek a z dálky slyšíme cvrlikat ptáky. Není to příjemné prostředí ve kterém by setkání mohlo mít jiný charakter? Kde se lépe soustředíme a více si uvědomíme krásu Božího stvoření, které nás obklopuje. Jedná se o to, jaký chceme mít vztah s Bohem. On nedává, aby něco získal.
Myslím si, že dnešní příběh nás vyzývá k tomu, abychom si užívali chvíle s Ježíšem. Situace, kdy nám je dobře a projevili vděčnost. Většinou si říkáme, že žijeme obyčejné a nudné životy. Stěžujeme si, obviňujeme sebe nebo okolí za situaci, ve které jsme se ocitli. Ale umíme se radovat, když přijdou nečekané chvílí radosti? A stačí nám drobnost k radosti? Odlesk světla vypadá jako duha. A ta je symbolem smlouvy mezi Hospodinem a lidmi, aby na ně nikdy neuvalil takovou pohromu, jako byla potopa. K radosti a uvědomění si daru života, stačí drobnosti. Maličkosti, které nevnímáme, ale jsou důležité.
Je nesmírně důležité být v přítomnosti. Uvědomit si, že situace, kterou právě teď zažíváme se nemusí opakovat. Všímat si drobností, díky kterým objevíme slávu Boží milosti. Nemusí to být hned drahé dárky v obrovské hodnotě. Neříkám, že nejsou pěkné, ale není to důležité.
Další rozměr poselství vidím ve výzvě nehromadit prostředky. Samozřejmě, peníze jsou důležité a bez nich to nejde. Ale nesmí být středobodem našeho žití. Prostředky, které získáme by měli sloužit proto, abychom mohli konat dobro. Aby nám přinesli radost. Díky této radosti můžeme čerpat sílu pro další život. Možná nám ten prožitek připomene, že na světě je krásně. A i když něco končí, tak něco zase začne. Co kdybychom se naučili důvěřovat Bohu, že vše má svůj řád. Že i když nás potká něco těžkého, tak nám to přinese něco hezkého.
Toto si většinou uvědomíme až později, až s odstupem. A co dělat, když nastane ten nepříjemný okamžik? Prostě věřit svému srdci. Věřit, že to má smysl, i když ho ještě pro tuto chvíli nevidíme. A když nastane hezký okamžik? Opět věřit a projevit vděčnost. Užít si ten okamžik. Uchovat jej ve svém srdci. Třeba si něj rozpomenout v těžkosti a díky tomu ji překonáme.

Bože, děkujeme Ti za oběť Tvého Syna. Děkujeme Ti, že nám projevuješ své milosrdenství. Prosíme Tě, abychom i ve chvílích těžkosti čerpali sílu z radostných okamžiků setkání s Ježíšem. Amen