Exaudí

Pokoj, Ježíš, velekněžská modlitba, Hospodin, vysliš můj hlas, nový začátek, jednota, jméno, původ, opakování, důvěra

6. NEDĚLE PO VELIKONOCÍCH (EXAUDI)
Jan 17, 20–26
Milé sestry, milí bratři,
název této neděle vychází z žalmu „Vyslyš, Hospodine můj hlas“, tedy „Exaudi, Domine vocem meam…“ Zároveň je to takové zvláštní mezidobí, kdy Ježíš odešel – ve čtvrtek jsme slavili Nanebevstoupení, ale zároveň ještě nepřišel, nebyl seslán Duch Svatý.
Možná to tak někdy v životě také cítíme. Zvláštní pocit, kdy něco skončilo, ale nový začátek je ještě v nedohlednu. Možná období nejistoty – co když to bude špatné? Co když to dopadne jinak, než čekáme. Někdy jsou obavy na místě, ale spíše si takové stavy přivoláváme sami. Občas si říkám, že nejhorší smrt je smrt z vyděšení. Ale pojďme se vrátit k biblickému textu, který je opět od Jana.
Tento text se řadí do tzv. velekněžské modlitby, kterou, dle vyprávění Jana, Ježíš pronesl při poslední večeři. Ježíš v této modlitbě prosí za apoštoly, ale zároveň za všechny, kteří budou poslouchat jejich slova. A tím pádem se to vztahuje na všechny křesťany, kteří o Ježíšovi vydávají svědectví. I když v tu chvíli, Ježíš věděl, co jej čeká, prosil za všechny lidi, kterých se dotkne jeho zvěst. Neuvěřitelně silná výpověď lásky. Dokázali bychom myslet na druhé i kdybychom cítili, že se blíží konec? Nebo se cítíme velice špatně a přesto myslíme na druhé? Přiznejme si, že ne vždy se nám daří.
Také tam zaznívá „aby všichni byli jedno jako Ty, Otče, ve mně a já v Tobě“ Ježíš prosí za jednotu. Jako kdyby věděl jak se církev do budoucna rozdělí. I když každý věříme svým způsobem, i když patříme do společenství jiné církve – jsme jednotní ve víře, že Ježíš a Bůh jednota. On tam neříká, aby všichni měli pravdu, ale jde mu opravdu o jednotu. Kéž bychom všichni dokázali vydávat jednotný a pravdivý obraz.
Bůh mu dal slávu, kterou Ježíš nevyužil ve svůj prospěch. Měl několikrát možnost, jak se z toho vykoupit, jak odvrátit hrozící nebezpečí. Ale on díky tomu co prožil, dal slávu nám. Dal nám podíl na tom, co mu daroval Otec. My můžeme mít podíl na Boží slávě. Protože jsme všichni jednotní – jsme křesťané.
Když se v té době řeklo jméno, tak každý věděl, s kým má tu čest. Z jakého rodu pochází, možná i co dělal jeho otec a čemu se věnuje on. Jméno bylo to co, mj., určovalo životní cestu člověka. A Ježíš nám říká, že jim řekl své jméno a ještě jej bude oznamovat. Nestačilo by nám to říct jenom jednou? V ideálním světě ano. Ale přiznejme si – kolikrát přijmeme za své to, co slyšíme napoprvé? Kolikrát uvěříme tomu, co nám někdo druhý vykládá? Proto Ježíš volí taková jména, která by nám byla blízká. Která dokáží lépe vystihnout co pro nás Ježíš může být. A to je na tom to krásné, každý si může najít co jej v tu chvíli nejvíce osloví. Volí např. pastýř, rybář apod.
Zároveň se v příběhu objevuje touha po tom, abychom byli s Ježíšem. On to říká prostřednictvím slov, že chce, aby ti co mu byli dáni, byli s ním, tam kde je on.
Celým příběhem se vine ústřední motiv o jednotě, podílu na Boží slávě. Slyšíme tam výzvu, abychom mysleli na ostatní, ne kdy se nám to hodí, ale i ve chvílích, kdy se sami necítíme dobře. Ve chvíli, kdy sdílíme štěstí, se ten pocit násobí. Ve chvíli, kdy cítíme bolest, se kterou se podělíme se svým okolím. Tak, ne že by se násobila, ale ona se rozmělní. Stane se méně intenzivní, protože část té bolesti přehodíme na jiné. Ne, že by někoho jiného také začal bolet zub nebo to břicho bude bolet méně. Ale ti druzí s námi ponesou ten kříž. Pomohou nám nést to břímě. Ono stačí, že nám otřou pot z čela. Že nám podají něco k pití. A někdy úplně stačí, že prostě budou s námi v tichu. Stejně jako Ježíš čeká v tichu, kdy si jej všimneme. I když leckdy máme na očích klapky. A myslíme jenom na sebe, na své trápení. Zkusme ty své bolístky, trápení rozmělnit. Obrusme hrany útoků, které na nás míří. Hroty jedovatých slov budou najednou bezpředmětné a neublíží nám.
Dnešní příběh je o naději, kterou nám Ježíš svou cestou připravil. A zároveň příslibem, že dostaneme mocného přímluvce, díky kterému jsou věci prostě jednodušší.
Kéž vidíme v každém našem jednání za hranice našeho chápání. A nemáme klapky na očích, které nám omezují rozhled. Život a víra s Ježíšem není o omezování, ale o prostoru, který přesahuje naše představy. Je to o naději, že se všichni jednou setkáme. Amen