Důvěra a vytrvalost

Bůh, Ježíš, soudce, člověk na okraji společnosti, nespravedlnost, spravedlnost,pravdivost, stát si za svým

Evangelium: Lukáš 18, 1-8
Milé sestry, milí bratři,
Možná jste se někdy dostali do situace, kdy jste o něco opravdu stáli – a nešlo to. Ale když jste byli vytrvalí, nakonec se to podařilo. Stejně jako vdova v příběhu – snaží se dosáhnout spravedlnosti. Okolí ji neslyší, spravedlnost je pro ni daleko. V tehdejší společnosti byla vdova na nízkém stupni společenského žebříčku. Jedna z nejvíce ohrožených skupin obyvatel chudobou, ztrátou bydlení, práce apod. Někdy měly ještě na starosti rodinu, malé děti.
Hned ze začátku Ježíš zdůrazňuje sílu a potřebnost modlitby. Je zapotřebí neochabovat a stále se modlit, i když se zdá, že Bůh mlčí. Tím se projevuje víra, protože ta není o okamžitém užitku, který tím získám, ale o věrnosti. Před pár lety jsem nechápal sílu modlitby, resp. mne nebavilo odříkávání textů, který kdysi někdo vymyslel. Až při studiu na fakultě jsem pochopil, že modlitba může být i důvěrný rozhovor s Bohem. Nemusí to být jen odříkávání textů, ale osobní dialog. Každý z nás má jiný způsob, jak s Bohem mluví – proč by i modlitba nemohla mít různé tváře? Na druhou stranu, pokud odříkáváme modlitby, které jsou prověřené staletími, má to také svou sílu. Díky tomu se připojujeme k zástupu předků. Z odříkávaných slov čiší síla, kterou můžeme čerpat. Nejde o to, bezduše tato slova odříkávat jak básničku, ale zastavit se, ztišit se a soustředit se na jednotlivá slova, na jednotlivé prosby. Modlitba také nemusí být jenom o prosbách, ale je i o poděkování. Projevení vděčnosti za vše, co nás potkává v životě. Je to projevení důvěry v Boha, že ať se stane, co se stane, On je zde s námi.
V příběhu nám Ježíš představuje člověka, který zde vystupuje v roli soudce. Soudce z podobenství si je jistý svou mocí. Neuznává žádnou autoritu nad sebou – ani Boha. I dnes potkáváme lidi, kteří se chovají podobně. Mají dojem, že jsou nedotknutelní, že jejich moc je samozřejmá. Snadno pak zapomenou na pokoru, odpovědnost a službu druhým. Bohužel se neumí postavit čelem a sdělit, je to tak a tak. Jak se říká, po bitvě je každý generál a každý by to udělal jinak a lépe. Ale ve chvíli, když o něco jde, tak je vždy lepší to zabalit do líbivých frází. Obal vždy prodává, vnitřek ovšem už není žádná sláva.
Vdova neustupuje. Soudce nakonec podlehne – ne ze soucitu, ale ze strachu. Právě v tom vyniká rozdíl mezi nespravedlivým soudcem a spravedlivým Bohem: člověk jedná ze strachu, Bůh z lásky. Ovšem soudce, představuje světskou moc. Přijde mi, že leckdy nedokážeme docenit Boží vůli. Ano, jsme lidé netrpělivý, kteří chtějí řešení hned. Sám s tím také zápasím. Nedůvěřujeme Božímu plánu, který má své opodstatnění. Co se stále učím, v takových situacích říkat – řešme, když ta situace nastane. Mám rád, když mám připraveno několik řešení, ale ono to může nakonec dopadnout úplně jinak. Člověk má být připravený, ale neměl by dogmaticky trvat na tom řešení, které si usmyslel, že je „jediné“ správné. Mít otevřenou hlavu a mysl.
Bůh vždy stojí na straně těch, kteří nemají zastání. Lidé, kteří nemají hlas, se ocitají na okraji společnosti, jsou vytlačováni, aby na ně nebylo vidět. Stejně jako vdova, by měli být vytrvalí a neustále usilovat o svoji věc. Nevzdávat, i když je to hodně těžké. Vždyť o co více Bůh zjedná spravedlnost těm, které miluje. Ty, kteří jsou na první pohled bezmocní, slabí, ale mohou nás naučit pokoře a radosti z každého dne. Když jej poprosíme nebo poděkujeme za tyto dary, nemůže dojít k ničemu jinému než k vyplnění všeho.
Závěr evangelia je poměrně pesimistický, kdy se Ježíš ptá, zda nalezne Syn člověka víru, až přijde na zem. Je myšlena ta opravdová víra, která se žije v srdci a skutky. Ne ta, která se staví na obdiv, aby všichni viděli, jaký jsem. Opravdová víra se skrývá v srdci, v tichosti čeká, aby vykvetla v přenádhernou rostlinu. Poskytne stín, odpočinek, a ještě nasytí duši svoji skrytou krásou.
Celý příběh je tedy o důvěře v Boha. Abychom jej nekritizovali za to, že nekoná, jak chceme, kdy chceme. Ale, abychom se naučili věřit, že Boží čas není to samé jako lidské vnímání času. Podobné jako když zasadíme semeno do země, relativně dlouho se nic neděje. Vše podstatné se odehrává v tichu, ve tmě a možná v nepohodlí. Ale ve chvíli, kdy zapustí silné kořeny, vyrazí na slunce, vstříc Boží náruči.
Kéž dokážeme správně dát do Božích rukou náš a přijmout čas, který je zapotřebí pro správný růst. Ame