Dušičky

Bůh, naděje, láska, víra, světlo, jiskra, plamének, pochodeň, odpuštění, radost, shledání, vděčnost,

Evangelium: Lukáš 12, 35-38
Milé sestry, milí bratři,
Už od pradávna si lidé připomínají své blízké, kteří zemřeli. Tyto vzpomínky mají mnoho podob – od hlučných slavností až po tichá světýlka svíček. Ale všechny vycházejí z jediné touhy: nezapomenout. Neztratit vztah. A právě o vztahu mluví i dnešní evangelium. O bdělosti, která není strachem ze smrti, ale láskou, která nespí.
Dnešní příběh z evangelia je poměrně krátký, ale v hodně zhuštěné podobě. V podstatě je podávaný jako podobenství o bdělosti. Neboť je vždy lepší, když je hlavní myšlenka připodobněná něčemu, co používáme poměrně běžně. V takovém případě si k tomu snáze najdeme bližší cestu a vezme to za své.
Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří! Lampa nebo světlo je symbol naší víry. Slyšíme výzvu, aby naše víra žila, aby hořela jasným plamenem. Je jasné, že naše životy nejsou jenom procházka růžovým sadem, bez starostí. Ale někdy připomínají pořádnou horskou dráhu. Občas nám přijde, že ten vlak jede pořádně hlubokým a temným údolím. Tím pádem nemůžeme plápolat jako ta nejjasnější pochodeň. On ale stačí plamének, jiskra, kterou máme uloženou v srdci. Jakmile vyjedeme na světlo, do oné růžové zahrady, tak se opět dokážeme rozzářit jako to nejjasnější světlo. I když můžeme mít v sobě jenom to nepatrné světélko, i o to je zapotřebí pečovat. Jako je v lampě zapotřebí dodávat olej, tak i do našich životů je zapotřebí dodávat palivo, které nás pohání dál. O jiskru naděje musíme pečovat s nejvyšší opatrností, jako o nejvzácnější poklad. Jako v podobenství o deseti družičkách – i zde jde o to, aby v lampě víry nechyběl olej naděje.
V další části se objevuje motiv očekávání a trpělivosti. Nikdy nevíme, kdy se co stane. Nevíme kdy nastane náš čas, který je nám vyměřen, ale díky té jiskérce dokážeme čerpat naději v té nejméně očekávané situaci. Díky víře, lásce a naději, překonáme cokoli co nás v životě potká. V evangeliu slyšíme příměr, že přichází ženich. Ježíš přichází ze svatby – z místa radosti a společenství. Kde je On, tam je svatba, i když se nám zdá, že prožíváme pohřeb. Jeho příchod znamená, že smrt není konec vztahu, ale proměna. Že světlo lásky nezhasíná. On nepřichází jako soudce, který už od pohledu nahání strach. Možná někdy čekáme reakci Boha ve vypjatých, silných momentech života. Ale nevšimneme si, že on sedí skryt. Je skryt v malých radostech, v úsměvu, který nám někdo věnoval. V telefonátu od člověka, kterého jsme dlouho neslyšeli. V podané ruce, která nás zvedne z prachu života. To vše znamená radostný Bůh, který se přichází veselit, jako ženich na svatbu.
Vzápětí přichází další paradox – vymění se role, protože Ježíš se opásá a bude sloužit. Už jsme to zažili v jiném evangeliu – mytí nohou. On nás přijme u svého stolu. Nebude tedy vystupovat jako přísný soudce, který by metal blesky, ale jako laskavý hostitel, který nás pozve ke svému stolu. Bude se s námi chtít usadit a veselit se.
Ke konci příběhu opět slyšíme výzvu, která znamená, že nevíme dne ani hodiny. Slova „přijde o druhé nebo třetí hlídce“ znamenají, že může přijít, třeba když je hluboká noc. To většina z nás spí. Možná se nám zdají krásné sny a určitě nečekáme, že se stane něco vážného. Ale i když jsme vzhůru, může nastat situace, kterou nečekáme. Je možné, že to bude uprostřed nějaké oslavy. Nebo v situaci, kdy se cítíme na vrcholu sil. Svítí slunce, nebe je bez mraků. Myslíme si, že jsme uprostřed růžové zahrady. Najednou se zatáhne, tma, blesk z čistého nebe. Možná je to to největší umění víry – umět žít přítomností. Ne včerejškem, ne strachem z budoucnosti, ale tím, co je právě teď.
Nechci, aby to vyznělo, že musíme žít ve strachu. Někde se klepat a bát se o život. Tak to určitě není myšleno. Je to jenom připomínka, abychom život přijímali jaký je. Radovali se z těch krásných chvil. Poučili se z těžkých chvil. Nezapomněli neustále dodávat olej do jiskry, která sídlí v našich srdcích. Tuto jiskru, tento plamének nám byl vložen při křtu.
A jak to všechno souvisí s připomínkou našich blízkých? Uvědomit si, že je nutné prožívat a děkovat za každý den. Je to nenárokovatelný dar. Být vděčný za každý okamžik Pokud se něco pokazí, je nutné to spravit co nejdříve. Nemusí být žádné až bude čas – co když nebude? Co když to nestihneme? Pak je dobré přijmout realitu, odpustit v srdci a znovu se těšit na setkání – až jednou usedneme u jednoho stolu s naším bratrem Ježíšem.
Pane, i když jsme smutní, že tu nemáme své blízké, děkujeme Ti, že jsi s nimi. A že jsi i s námi. Dej, ať světlo víry v nás neuhasne, ať hoří, dokud Tě jednou neuvidíme tváří v tvář. Amen