Dušičky

Odchod, blízká rodina, přátelé, smrt, setkání, vzkříšení, vzpomínka, oslava, poděkování, sestry, bratři, sourozenci

Památka zesnulých
Evangelium: Jan 6, 37-40
Milé sestry, milí bratři,
na začátek bych rád zmínil jeden úryvek z knihy Jób 14, 7 – Stromu zbývá naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou.
Společně s čtením z evangelia je zde řečena základní křesťanská víra – kdo věří v Ježíše, toho čeká život věčný a On jej přijme, neodmítne.
Každý z nás žije svůj život, který prožíváme po svém. Neexistuje jednotná univerzální rovnice, jednotné vodítko, které by všem stejně měřilo a říkalo, aby všichni žili stejně. Ale existuje jedna univerzální pravda, která je platná pro všechny. Nezáleží na příslušnosti k jednotlivým církvím, protože každý věří svým způsobem. Ale všechny spojuje víra v jednoho Boha, v jednu nejvyšší bytost, která tento svět stvořila k obrazu svému. My lidé jsme zde jenom hosté a jako hosté jednou musíme odejít.
Křesťanská víra má jednu neuvěřitelnou, pro nás uvěřitelnou, podstatu a to, že se jednou se svými blízkými setkáme. Ano, je to jedno velké tajemství, protože nevíme jak to bude vypadat, jaké to tam vlastně bude. I to je na tom hezké, že každý z nás se může těšit na něco jiného, ale všichni máme stejnou myšlenku, že se setkáme se svými blízkými.
Když někdo z našeho okolí odjede, tak vždy nastoupí emoce. Někdy pozitivní, někdy negativní. Začneme přemýšlet, co jsme udělali špatně, co jsme udělali dobře a co jsme měli udělat jinak. Proto je důležité i zažít rituál rozloučení, kdy se za vším udělá tlustá čára, propustit toho dotyčného, aby jeho duše došla pokoje. Ale aby i naše duše došla klidu. My zde zůstáváme a žijeme svoje životy i nadále. Naši blízcí vždy zůstanou v srdci. Nastanou situace, kdy nám je něco bude připomínat.
Když zemřel dědeček, tak jsem dlouho nemohl slyšet někoho kašlat. On měl specifický projev – nedokážu jej popsat, ale vždy když jsem ho slyšel, tak mě píchlo u srdce a měl jsem tendenci se ohlédnout, kde je. Ještě teď, když o tom mluvím, mám husí kůži. Samozřejmě si dědečka nepamatuji jenom jako kašlajícího, ale to je ta situace, která je třeba nepravděpodobná, ale připomíná mi ho.
Věřím, že po odchodu našich blízkých se role obrátí. Za života naši rodiče na nás, na své děti dávali pozor. Když zestárli, tak jsme na ně dávali pozor my. A po odchodu na nás opět dávají pozor a bdí nad námi.
Na každém konci je krásné to, že vždy něco nového začíná. Jak zaznělo v úvodu – strom má naději, že opět zazelená, že opět vyraší.
Ježíš v evangeliu říká, že přišel na svět, aby naplnil ne svou vůli, ale vůli toho kdo jej poslal. Když se staráme o své blízké, naplňujeme jedno ze základních Božích přikázání z Desatera – Cti otce svého a matku svou. A zároveň tím naplňujeme Ježíšovo přikázání lásky – miluj svého bližního, jako sám sebe. A chce se mi říct – a co je víc?
Pane, děkujeme Ti za možnost potkat na své cestě životem své blízké, že jsi nás přivedl do rodiny, od které jsme se mohli něco naučit. Prosíme Tě, abys tam v nebi pro ně připravil své království, ve kterém nás jednou všechny přivítáš. Amen
Památka zesnulých
Evangelium: Jan 6, 37-40
Milé sestry, milí bratři,
na začátek bych rád zmínil jeden úryvek z knihy Jób 14, 7 – Stromu zbývá naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou.
Společně s čtením z evangelia je zde řečena základní křesťanská víra – kdo věří v Ježíše, toho čeká život věčný a On jej přijme, neodmítne.
Každý z nás žije svůj život, který prožíváme po svém. Neexistuje jednotná univerzální rovnice, jednotné vodítko, které by všem stejně měřilo a říkalo, aby všichni žili stejně. Ale existuje jedna univerzální pravda, která je platná pro všechny. Nezáleží na příslušnosti k jednotlivým církvím, protože každý věří svým způsobem. Ale všechny spojuje víra v jednoho Boha, v jednu nejvyšší bytost, která tento svět stvořila k obrazu svému. My lidé jsme zde jenom hosté a jako hosté jednou musíme odejít.
Křesťanská víra má jednu neuvěřitelnou, pro nás uvěřitelnou, podstatu a to, že se jednou se svými blízkými setkáme. Ano, je to jedno velké tajemství, protože nevíme jak to bude vypadat, jaké to tam vlastně bude. I to je na tom hezké, že každý z nás se může těšit na něco jiného, ale všichni máme stejnou myšlenku, že se setkáme se svými blízkými.
Když někdo z našeho okolí odjede, tak vždy nastoupí emoce. Někdy pozitivní, někdy negativní. Začneme přemýšlet, co jsme udělali špatně, co jsme udělali dobře a co jsme měli udělat jinak. Proto je důležité i zažít rituál rozloučení, kdy se za vším udělá tlustá čára, propustit toho dotyčného, aby jeho duše došla pokoje. Ale aby i naše duše došla klidu. My zde zůstáváme a žijeme svoje životy i nadále. Naši blízcí vždy zůstanou v srdci. Nastanou situace, kdy nám je něco bude připomínat.
Když zemřel dědeček, tak jsem dlouho nemohl slyšet někoho kašlat. On měl specifický projev – nedokážu jej popsat, ale vždy když jsem ho slyšel, tak mě píchlo u srdce a měl jsem tendenci se ohlédnout, kde je. Ještě teď, když o tom mluvím, mám husí kůži. Samozřejmě si dědečka nepamatuji jenom jako kašlajícího, ale to je ta situace, která je třeba nepravděpodobná, ale připomíná mi ho.
Věřím, že po odchodu našich blízkých se role obrátí. Za života naši rodiče na nás, na své děti dávali pozor. Když zestárli, tak jsme na ně dávali pozor my. A po odchodu na nás opět dávají pozor a bdí nad námi.
Na každém konci je krásné to, že vždy něco nového začíná. Jak zaznělo v úvodu – strom má naději, že opět zazelená, že opět vyraší.
Ježíš v evangeliu říká, že přišel na svět, aby naplnil ne svou vůli, ale vůli toho kdo jej poslal. Když se staráme o své blízké, naplňujeme jedno ze základních Božích přikázání z Desatera – Cti otce svého a matku svou. A zároveň tím naplňujeme Ježíšovo přikázání lásky – miluj svého bližního, jako sám sebe. A chce se mi říct – a co je víc?
Pane, děkujeme Ti za možnost potkat na své cestě životem své blízké, že jsi nás přivedl do rodiny, od které jsme se mohli něco naučit. Prosíme Tě, abys tam v nebi pro ně připravil své království, ve kterém nás jednou všechny přivítáš. Amen