Cantate

Jan, světlo, tma, odchod, konec, začátek, láska, největší přikázání, konec, začátek, naděje, Bůh, Ježíš

Evangelium: Jan 13, 31-35
Milé sestry, milí bratři,
Opět se setkáváme s evangeliem, které sepsal Jan. Jeho příběhy mají zvláštní charakter. Jsou vyprávěny v obraze, gestech a dávají velký prostor pro interpretaci. Možná někdo řekne, že je přece vše jasné, tak o čem tu mluvíme? Ale věřím, že každý z nás v těch slovech slyší něco jiného. Každý z nás tam může vidět/nalézt pro sebe jinou zprávu. Toto vše vychází z našeho života, z našich zkušeností.
Dnešní neděle se nazývá Cantate – dle žalmu 98 – Zpívejme Hospodinu píseň novou. V kontextu s textem z Nového zákona to znamená, že oslavujeme nový život, který přichází ve vzkříšeném Kristu. Jedná se o nový začátek, který je spojen se spásou, vysvobozením.
Avšak tento příběh začíná větou – Když Jidáš vyšel ven. Všichni víme, jaké to mělo následky. A zde je nádherný předěl – někdo odešel do noci, ten někdo spáchal zradu. Ježíš zůstává ve světle – světle, které nevychází z okolností, ale z Boží přítomnosti. A právě tam, obklopen přáteli, se raduje, i když ví, co ho čeká. I přesto se raduje, protože je spojuje láska.
Když se na to podíváme dnešní optikou – co znamená, že člověk odejde do tmy? Co se děje pak. Kdybych to chtěl odlehčit, tak bych řekl, že je to těžko říct, protože není nic vidět. Nicméně, jiný pohled, už trochu vážnější je o tom, že člověk odcházející do tmy nebo nacházející v temnotě, je ztracen. Ne nadarmo se říká, že ve tmě se dějí všechny nepravosti. Pokud se podíváme na nějaký kriminální film, tak většina špatných věcí se opravdu odehrává po setmění. Člověku chybí v té chvílí světlo. Neví kam se má vypravit a bloudí. I nám se leckdy zdá, že tápeme v té nejčernější tmě. Nevidíme východisko z naší situace. A přitom stačí nahlédnout do nitra svého srdce a tam doutná jiskra naděje, kterou nám tam vložil Bůh při našem křtu. Tehdy nás přijal za své děti, do svého srdce. A toto by nebylo možné bez oběti, Jeho Syna. Na druhou stranu, nemusíme si pod odchodem do tmy představovat, jenom ty nejhorší zločiny. Ale ono úplně stačí, když se člověk odvrátí od Boha. Když začne naslouchat, hlavně sám sobě. Líbivé řeči různých kvazi proroků, jsou leckdy lákavější než pravda. Žití ve světle Kristovy lásky.
Ježíš v příběhu používá nádherné oslovení „dítky“. Je to připomínka toho, že ať se stane, co se stane, stále zůstáváme jeho dítkami. Ta jiskra v koutku našeho srdce je toho důkazem. Bůh nás oslovuje slovem „dítko“ nikoliv kvůli tomu jak jednáme, ale kvůli tomu, že nás přijal do své náruče.
Ke konci příběhu dává Ježíš učedníkům své největší přikázání – láska. Milujte se navzájem, jako jsem miloval Já vás. Páni, já mohu sdílet stejný cit, jako Ježíš sdílel se svými učedníky. Toto je i rozpoznávací znamení pro ostatní. Pokud budu konat veškeré své dění ve jménu lásky, tak si toho okolí všimne. A pokud vybočujeme z řady, tak přicházejí otázky – Proč jednám tak, jak jednám? Co nás k tomu vede? Není on nějak divný? Není blázen, že se stará o jiné?
Ano, jsem blázen – blázen do Ježíše! Pokud vím co vím, tak jak mohu konat jinak. Opět to vychází z našeho srdce. Konáme tak jak cítíme. Nemusíme přemýšlet zda je to dobré, ale děláme to z přesvědčení srdce. A opět jsme u té jiskry, která se díky tomuto poznání rozhoří v obrovský plamen. Když se podíváme na starší obrazy, tak Ježíš je často zpodobňován s hořícím srdcem. To je ta láska k nám. Jak říká moje oblíbená pohádková postava - Prasátko z Medvídka Pú: Oslík se ptá: „Jak se píše láska?‘“ A prasátko odpoví: „Láska se nepíše, láska se cítí.“
Není povinnost cítit lásku, ale jedná se odpověď na lásku, kterou jsme díky poznání Ježíše poznali.
On nám v předtuše blížící se smrti nezanechává nějaký dogmatický příkaz, ale dává nám přikázání lásky. Tento cit roste ve světle. Kde je tma, tam se mu nemůže dařit. Buďme tedy Ježíšovými spolusvědky v mezi čase, než se s ním setkáme.
Díky tomu, když budeme takto zářit, ostatní lidé v nás uvidí Krista. Uvidí důvod našeho jednání, chování. Bez ohledu na to v jaké životní situaci se nacházíme. I v tomto příběhu vidíme, že i když Ježíš věděl co přijde, tak měl radost, že je se svými učedníky. Prožíval pocit štěstí a to mu dodávalo sílu.
Co nám dodává sílu? Když jdeme tmou, příšeřím nebo když kráčíme na slunci, kdy se vyhříváme v jeho paprscích?
Z dnešního příběhu mi tedy vyplývá, že když něco špatného končí, tak přijde světlo. I když se občas pohybujeme v krajině stínů, vždy máme světlo naděje v našem srdci. A díky tomu všemu, dokážeme toto světlo předávat dále. Zapalovat další plameny.
Bože, děkujeme Ti za světlo ve tmě. Za světlo, díky kterému se vždy můžeme vrátit do tvé láskyplné náruče. Za možnost být osloven – dítko mé. Jsme děti Boží. Amen