Blahoslavenství

Blaze, požehnání, víra, Ježíš, jiskra, naděje, Lukáš, požehnání, charisma, zástupy, Jákob, Jób, Boží vůle

6. NEDĚLE PO ZJEVENÍ
Evangelium: Lukáš 6, 17-26
Milé sestry, milí bratři,
je vidět, že dnešní příběh je určen pro široké publikum, protože začíná tím, že s Ježíšem bylo mnoho lidí. Chtěl tím oslovit co nejširší publikum a zároveň ukázat, že každý z nás si může z příběhu něco odnést.
Zároveň to musel být úžasný zážitek, když jej dav viděl. Ježíš musel mít neuvěřitelné charisma. Každý se ho snažil dotknout a uzdravit se. I dnes se Ježíše můžeme dotknout prostřednictvím slavení eucharistie. Když se ztišíme a ponoříme do svého nitra, najednou zjistíme, že tam Ježíš je s námi. Že s námi komunikuje a že můžeme fyzicky cítit jeho přítomnost. Při bohoslužbě máme možnost litovat svých hříchů a prosit jej za odpuštění, posléze jej můžeme přijmout jako vzácného hosta do svého nitra. Je to stejné, jako když doma chystáme slavnost. Uklízíme, smýčíme, vytáhneme to nejlepší nádobí, v kuchyni vytváříme jedinečná jídla – prostě se chceme před hosty blýsknout. Stejně tak přece Ježíše nepozveme do špíny, do míst, kde jsou pavučiny a kde je cítit zatuchlina. Díky jeho slovu, díky jeho přítomnosti můžeme prosvětlit celé naše srdce, náš život.
V dnešním příběhu hodně zaznívá slovo běda a blaze. Těmito slovy chce Lukáš umocnit a zvýraznit to co následuje. V příběhu hodně zaznívá – blaze těm kdo jsou chudí, kdo jsou nemocní, kdo žízní... Ale pojďme si říct, co znamená být chudý. V evangeliích je hodně příměrů, které zní: „Blaze těm kdo jsou chudí duchem.“ Na první pohled to může znamenat, že se myslí ti co nejsou psychicky v pořádku. Ano, některé kultury, např. indiánské v Americe uctívaly takové lidi, protože je považovaly za miláčky bohů. Takoví lidé totiž žili ve svém vlastním světě. Ale v evangeliu je to myšleno tak –chudí duchem jsou zde Ti, kteří naprosto, ale naprosto vloží svůj život do Božích rukou. Tedy vše přijímají tak, jak to je, vše, co se děje, přijímají s pokorou v srdci, že Bůh to s nimi myslí dobře. Z Tanachu mne napadá příběh o Jákobovi, který důvěřoval Bohu i přesto, že jej všichni okolo přesvědčovali, že musel udělat něco špatného, když jej tak trestá. Ale on říkal, že nic neudělal, že prostě důvěřuje, že se vše děje v souladu s Boží vůli. Další lidé, kteří naprosto vložili svůj život a činy do rukou Božích může být Mojžíš a Maria. Oba dva měli v Bohu naprostou důvěru – tedy byli blahoslavení chudí duchem. A ostatní blahoslavenství nás také vybízejí, abychom byli spokojeni s tím co od Boha dostáváme. To není rezignace, ale akceptace stavu věci. Není to tak, že bychom pořád museli brblat a stěžovat si, že proč nemáme toto a nedostali jsme toto, když jsme o to prosili. Jak bychom potom mohli dostat odměnu v nebi, když bychom vše dostali už zde na zemi?
Co kdybychom vše co se nám děje nebo spíše to co cítíme jako příkoří obětovali Bohu, že zatneme zuby, že to vydržíme, že mu to budeme obětovat? Díky tomu posílíme jak na duchu, tak i zjistíme jaké máme fyzické hranice a nakonec zjistíme jak moc jsme silní. A to je ta naše odměna – rosteme!
Příběh končí varováním, že když budeme příliš chamtiví, když budeme hromadit majetek a budeme myslet jenom na sebe, tak spláčeme. Nakonec skončíme osamělí. Protože za majetek si přátelství nekoupíme. Samozřejmě bez peněz to nejde a jsou důležité, ale nesmí to být středobodem našich životů. A je důležité se dělit. Každý dle svých možností. Není to jenom o posílání peněz, ale je to i rozdávání lásky, dobré nálady, úsměvu. Co když se na někoho usměji zrovna ve chvíli, kdy přemýšlí nad tím, jestli má cenu být na světě a já mu díky úsměvu, díky tomu, že mu zvednu telefon, zachráním život? I to je dělení o to, co nám přináší víra – klid, jistou, že ať se děje co se děje, je tady náš bratr – Ježíš.
Kéž se dokážeme radovat z maličkostí, které nám každodenní život přináší. A když se nám zdá, že je to už moc, tak věřme, že v koutku duše je pomoc. Ta jiskra, která v nás doutná a kéž nám nikdy nezhasne. Amen