Apokalypsa aneb Boží pomoc

Bůh, boj, rodina, všichni proti všem, pomoc v rámci rodiny, spravedlivý, bohabojní, víra, tady a teď

Evangelium: Lukáš 21, 5-19
Milé sestry, milí bratři,
dnešní příběh by mohl být jako nějaký námět na postapokalyptický film. Kdy se všechno hroutí, bojují proti sobě lidé, kteří ještě nedávno seděli u vašeho stolu. Ale existuje hrstka statečných, kteří bojují a ukazují světu, že v každé situaci si lze zachovat dobré srdce. A že má smysl bojovat, ať se děje co se děje.
Ono pravda je možná mnohem prozaičtější a jednodušší než se zdá. Ježíš varuje před pozlátky světa. Možná mnohdy stavíme na odiv to co je vidět. To co postavili naši předci a bereme to za dogma. Přesto takříkajíc vlak nejede. Musíme to udržovat, musíme to zlepšovat, protože to je odkaz předchozí generace.
Stejně jako my dnes, budujeme dle toho co známe a víme. Budujeme ve slohu, který je nám blízký a patří do dnešní doby. Proto když přijdeme do chrámu, který byl vybudován v zdobném období baroka, tak se na to musíme pohlížet optikou té doby. Navíc, v té době bylo běžné, že většina populace byla negramotná. A na takto zdobných místech se vyučovalo a vzdělávalo. Lidé si dokázali lépe představit o čem duchovní mluví.
Nicméně, nejdůležitější na takovýchto místech, jsou lidé, kteří je navštěvují. Kteří žijí svoji víru dnes a denně. Prožívají svoje těžkosti, radosti. Nezáleží kde chválím Boha. Ale, když sedím v lavici. Kolem sebe vidím stěny, nad sebou střechu, tak mám pocit, že jsem chráněn. Ten prostor je promodlený generacemi věřících, kteří jej navštěvovali. Mihotavý plamen svíčky symbolizuje světlo. Zároveň i pomíjivost všeho krásného. Svíčka zhasne, zmizí, ale ten pocit klidu zůstane v srdci.
Nesmíme zapomínat, že Bůh je Bůh živých, kterého nelze spoutat do chrámů, pomníků a podobných staveb. Působí mimo ně. Je přítomen v každém dechu. V přírodě, která je kolem nás. V úsměvu lidí, které potkáváme.
Příběh nás varuje, před zradou nejbližších. Neříkám, že člověk čeká zradu od cizích lidí, ale pokud přijde od nejbližších, je to o to nepochopitelnější. Křesťanství není patent na bezproblémový a pohodový život. Naopak, je to morální postoj v neklidných dobách, který pro nás může znamenat i dehonestaci. Čerpáme z něj sílu obstát i v těch nejtěžších zkouškách a životních situací. Je to kotva díky které můžeme být pevní i na rozbouřeném moři života. Dává nám odvahu i když jsme v menšině, kdy většinová společnost věří něčemu jinému. Udává směr, ze kterého nesmíme uhnout.
Díky takovýmto bouřlivým situacím jsme schopni vydat svědectví co znamená žít víru, cítit víru a být zde pro víru. Neznamená to obhajobu, ale znamená to být majákem ve tmě. Navádět ztracené a bloudící lodě do bezpečného přístavu. Je zapotřebí mít otevřená srdce a nechat Ducha Svatého, aby vanul. Ježíš přislíbil, že nám do úst vloží ta správná slova. Stačí jenom poslouchat. A jak praví moje oblíbená postava – Malý princ – Správné věci vidíme srdcem. To co je důležité je očím neviditelné.
Bůh nás chrání, za každé situace. Tělo je jenom schránka, to jednou skončí. Ale díky křtu jsme získali daleko víc, co možná přesahuje lidské chápání. Stejně jako chrámy, pomníky zaniknou. Nikdy ovšem nezanikne duše. Myšlenky a duch lidí, kteří zde byli před námi. Jejich víra v nás je neustále živá. Připomíná nám jejich zápasy, boje. Ale i sílu, která je tou životní cestou vedla.
I když klopýtáme, padáme a nevidíme smysl. Tak po ohlédnutí zpět si můžeme říct, že to stálo za to. Cokoli nás během naší pouti potkalo, dovedlo nás do tohoto bodu. Celou dobu nás to formovalo až se z nás stali lidé, jakými jsme nyní.
Chce to být trpělivý a vytrvalý. Ne vždy se nám to povede. Rádi bychom, aby bylo vše hned a rychle. Jak se říká - Řím nepostavili za jeden den. Tak i naše víra a její svědectví není o rychlokvasném řešení. Je to neustálá kontinuita, protože víra nás provází celým životem. Každým nádechem, každým skutkem. Posouvá nás vpřed. Duch Svatý vane, stejně jako vítr posílá vpřed plachetnici, na rozbouřeném moři. Amen