6 neděle po Velikonocích - Exaudí

Bůh, Ježíš, Duch Svatý, velikonoční doba, očekávání, cesta, modlitba, konkrétní člověk, dav, požehnání

Evangelium: Jan 17, 1-11

Milé sestry, milí bratři,

dnes máme takovou trochu zvláštní neděli. Je na pomezí mezi velikonočními událostmi a sesláním Ducha Svatého. Z textu vyplývá, že Ježíšova slova zaznívají během velikonočního času jako modlitba. Proto míří do budoucna. Často se vracíme do minulosti, přítomnost právě žijeme a do budoucnosti hledíme s nadějí.

Tato neděle je také známá pod názvem Exaudí – očekávání. Ježíš odchází, ale v tuto chvíli to ví jenom on. Ale již ví, co bude v budoucnosti. Proto svojí modlitbou prosí Otce o požehnání, přímluvce. Svěřuje své učedníky do rukou Božích.

Až odejde, nezůstanou sami. Mluví o oslavení – slávě. Ale to neznamená stavění pomníků, slavení slavností a stavění na piedestal zásluh. On říká, že Boha oslavil tím, že splnil, co mu uložil. Lidem předal své učení, své dílo. Nechce za to zásluhy, ale žádá, aby se dostala láska všem lidem. Prosí za všechny, kteří měli to štěstí, že se k nim dostalo jeho Slovo. Otevřeli svá srdce a nechali se proměnit.

Jejich život dostal najednou nový směr. Nezůstali osamoceni stát uprostřed davu. Jak jsem již v minulosti několikrát zmínil – člověk se může cítit být sám, i když je obklopen lidmi. A to s Ježíšem nehrozí. Ať se děje co se děje, vždy bude s námi. Bude s námi prožívat radosti, strasti. I když se nám bude zdát, že je zticha, tak on bude trpělivě čekat. On nám ukázal, že obětování na kříži nebyla prohra. Lidskýma očima vypadal kříž jako konec. Božíma očima to byl začátek nové naděje

A život věčný je v tom, když poznají tebe… To zní jako příslib do budoucna. Pokud uvěříme v Boha, jednou se s ním setkáme. Protože Ježíš jde napřed a připraví nám příbytek v nebesích. S tím můžeme souhlasit, že to je fakt. Ale co když to znamená, že to můžeme zažívat už nyní? Nemusíme jenom čekat, až nastane konec. Můžeme tato slova prožívat už nyní. Jakmile přijmeme Boha do svého srdce, promění nás to. Budeme oslavovat jeho jméno už nyní. To je to prožívání přítomnosti. Vědomé prožívání.

Celým naším životem, všemi skutky, které konáme je oslava Jeho jména. Tím se připojíme i k Ježíši, který to také říkal, na začátku příběhu.

Asi nejsilnější část příběhu vidím v modlitbě za lidi. To už není anonymní dav – za lidstvo, za všechny nemocné apod. On se modlí za lidi, kteří mu byli svěřeni. Ti, kteří jej přijali do svého srdce, života. Ti, kteří se rozhodli se vydat na tu úžasnou a dobrodružnou cestu s Ním, jako průvodcem. Nám jsou také svěřeni životy a osudy našich nejbližších. Ať už v rodině, v partnerství. Nebo i v práci, když pracujeme jako pečovatelé, sestry, duchovní. Máme odpovědnost za konkrétní lidi. Ne za dav.

„Stáváš se navždy odpovědným za to, co jsi k sobě připoutal. Jsi odpovědný za svoji růži,“ řekla liška Malému princi.

Už nejsem ve světě, ale oni jsou. To je pozvání do přítomnosti. Ježíš odešel ke svému Otci. Ale my jsme zde. Právě teď prožíváme své životy. Radosti, starosti – vše, co nám život přináší. Víra tedy není únik z reality, ale možnost, jak obstát v tomto světě. Je to postoj vůči všemu, co se děje kolem nás. Možnost změnit to co prožíváme my, to co prožívají druzí. Nejsme v tom sami. Víra nám pomáhá vstát, když padneme. Dodává nám naději, když vstáváme. Sílu, když cítíme, že to se blíží bouře.

Kéž díky uvědomění si Boží přítomnosti v našem životě dokážeme překonat vše co nám život postaví do cesty. Kéž nezabředneme do přílišného očekávání, ale dokážeme s radostí žít tady a teď. S nadějí, že se jednou všichni potkáme u našeho Otce. Amen