5 neděle postní - Judica

Bůh, Ježíš, Lazar, vzkříšení, hrob, kámen, Marie, Marta, nový začátek, nový přístup, odvalený kámen

Milé sestry, milí bratři,
Jan 11, 1-45
máme tu pátou neděli postní, která je známá pod názvem Judica. Opět to vychází z textu žalmu – Judica me, Deus – Dopomoz mi k právu, Bože… Podobné zvolání většinou volíme ve chvíli kdy jsme v tísni. Nevidíme jasně, vidíme jen tmu kolem sebe – nemoc, ztrátu, bezmoc, smrt a voláme – Kde jsi Bože, proč jsem sám… Proč mi nepomůžeš? Neuvědomujeme si, že Bůh jedná jinak. Ne podle lidských měřítek. A zdá se nám, že mlčí.
Do toho vstupuje dnešní příběh. Obě ženy, Marie i Marta, vyčítají – Kdybys tu byl… To je přesně ten výkřik ve tmě – Proč mlčíš? Proč neuděláš zázrak? Bůh mlčel – a oni nevěděli proč. Až zpětně se ukáže, že ani tato situace nebyla bez smyslu. To není výčitka, to je konstatování stavu. V podobných situacích také sdílíme podobné pocity. Smysl často vidíme až zpětně.
V této neděli se všechno propojí. Bože zastaň se mě – Bůh mlčí – víra v krizi. A v tu chvíli přichází světlo, Ježíš, který říká – Já jsem vzkříšení a život. To je odpověď na tu bezmoc – ne vysvětlení, ale proměna. My chceme, aby Bůh odstranil bolest, smrt, utrpení. A On to utrpení promění v život. To je Boží odpověď na volání Judica.
Nechceme Boha – chceme studnu přání. Hodit minci. Něco si přát. A ono se to splní. Křesťanství tak nefunguje. Bůh nekoná tak, že by odstranil utrpení. Že by odstranil hrob. On toto promění v život. V poselství, že i v takové chvíli lze najít naději. Je mi jasné, že nastupují emoce, které mnohdy zastíní racionální uvažování. I to je v pořádku. To ukazuje naši lidskost. Emoce nás mohou zaplavit. A někdy máme pocit, že se v nich topíme. Ale i tam – uprostřed těch emocí – je Bůh.
Ale vraťme se ještě k tomu příběhu. Marta i Marie vyslovují stejnou otázku, dalo by se říct i stejnou výčitku – Kdybys tu byl, můj bratr by žil… Ale obě k tomu přistupují jinak. Marta věří – ale její víra se opírá o budoucnost. Tíhu přítomnosti přesouvá do budoucnosti. Přesouvá až jednou, na konci věků. Věřím. Marie sedí doma a pláče. Padá k Jeho nohám a vyjevuje naplno své emoce. Ježíš začne plakat s ní.
Není možné sdělit, který přístup je lepší a který ne. U obou se projevuje jejich vnitřní nastavení. Obě reakce jsou pochopitelné. A Ježíš nedosuzuje žádnou z nich. Na každou reaguje jinak. S jednou vejde v dialog a druhou utěšuje. Bůh nepřichází podle jednoho vzorce. Někdo je spíše pragmatický, jiný více emocionální. Neodsuzuje, bere to v úvahu.
Myslím si, že v každém z nás je tak trochu z každé ženy. Někdy reagujeme teologicky, jasně – přístup Marty. Jindy reagujeme více emocionálně – jako Marie. Tento rozdíl už známe – jedna slouží, druhá naslouchá. A ani tehdy Ježíš žádnou neodmítl. Zkusme se v postním období, a nejen v něm, podívat, co je v nás z Marty a co z Marie. Jak nás ovlivňuje pragmatismus a jak nás ovlivňují emoce. Oba dva přístupy k životu a víře vypovídají něco o nás samotných. I to je v pořádku. Neexistuje jednotný přístup, jedno univerzální řešení.
I když si uvědomuji, že jedno přeci jenom existuje – Ježíš je ten, který za nás zemřel na kříži. A díky této oběti nám daroval věčný život. Kristus nepřichází, aby odstranil hrob z našeho života.
Přichází, aby nás z něj vyvedl ven. A možná dnes nestojíme u Lazarova hrobu. Ale každý z nás má v sobě něco, co je už dávno mrtvé – naději, vztahy, víru…
A právě tam zaznívá jeho hlas: „Pojď ven.“ Amen.