4 neděle postní - Laetare

Bůh, Ježíš, Raduj se, Jeruzalém, oslava, uprostřed, slepota, zázrak, voda, cesta, začátek, úvod, věřím

Milé sestry, milí bratři,

Jan 9,1–41

Nacházíme se v polovině postní doby a připomínáme si neděli nazývanou Laetare. Tento název pochází ze vstupního zpěvu Laetare, Ierusalem – Raduj se, Jeruzaléme.Je to tak trochu paradox. Jsme uprostřed postu, blíží se Velikonoce, utrpení na kříži. A najednou zde máme připomínku, že se máme radovat. Nutí nás to přemýšlet, že post nemusí znamenat jen utrpení, ale připomíná nám, že jsme na cestě ke změně. Je to cesta ke světlu, která vede i skrze utrpení a smrt na kříži. Bůh nechá zazářit světlo, které přinese spásu celému světu. Vydržme, světlo je blízko.

Dnešní příběh opět obrazným způsobem ukazuje, jak Ježíš nejedná dle pravidel. Je to příběh o slepotě, víře a světle.

Tehdejší společnost předpokládala a věřila, že když člověk trpí, musel se něčím provinit proti Bohu. Proti jeho příkazům. Protože pokud by jej ten dotyčný dodržoval, vedlo by se mu dobře. Ježíš nám ukazuje, že utrpení nemusí nutně znamenat trest. Ale může znamenat cestu. Někdy je nutné padnout na zem, aby člověk vstal posílený. A tento silný impuls jej vyslal na cestu. Proto na otázku, kdo zhřešil, zda ten muž nebo jeho rodiče, odpovídá, že nikdo, ale že se na slepci mají zjevit Boží skutky.

Můžeme si klást otázku, proč se děje bezpráví? V jakékoli formě na celém světě, včetně chování mezi lidmi. Možná je to proto, abychom viděli, jak jsme křehcí a musíme žádat o pomoc. Bez Boží pomoci nejsme schopni nic. Bůh může jednat i skrze slabost člověka. A to je možná pro někoho matoucí – jak může nebeský Otec jednat skrz toho nejslabšího, nemocného, ubohého člověka?

Ježíš udělá z bláta a slin jakousi mast a potře jí oči slepého. Pomaže jej a posílá ho, aby se šel umýt k přírodnímu prameni – rybníku Siloe. Blátem připomíná, že jsme stvořeni z prachu, vodou získáme nový život v Kristu. A díky světlu, které se nám vlije do srdce, získáváme nový životní směr. Jedná se o začátek nové životní etapy. Když ten dotyčný přichází zpět, lidé jej nepoznávají a diví se, kdo to je. Říkají, že to nemůže být on, protože vypadá jinak. On však říká – byl jsem slepý a vidím. To je krásné vyznání víry. Neviděl jsem a nyní vidím co je důležité, co mi do této bylo očím skryté.

V tu chvíli vstupují na scénu farizeové, kterým nezáleží na tom, co se stalo. Pro ně je důležité jediné – že se to stalo v sobotu. Copak je důležité, v jaký den se člověk uzdraví? Jako kdyby ti co konají službu ostatním byli méněcenní, když vykonávají tuto činnost o svátcích. Copak je určeno, kdy se může vykonávat dobro a kdy ne? Farizeové se vyptávají na jeho stav i jeho rodičů. Ovšem oni se bojí a tak říkají, ať se zeptají jejich syna. Každý z nás je odpovědný sám za sebe. Ono je jednoduché se schovávat za své rodiče, za nařízení o svátcích apod. Ale jsme svobodné bytosti a proto musíme přijmout i odpovědnost za své skutky. Slepý najednou vidí a vydává se na správnou cestu životem. Ti co by měli ostatní učit – farizeové – zůstávají slepí. Rigidně trvají na svém, protože je to pro ně pohodlnější, než aby přiznali, že se mýlili.

Slepý, který je vidící se stává věřícím a vyznavačem Ježíše. Už nemusí tápat ve tmě, protože vidí světlo. My jsme přijali do svého života křtem Ježíše, tak proč se pohybujeme ve tmě? Co kdybychom postní dobu brali jako přípravu na život ve světle? Lépe se poznávali a přiznali jací opravdu jsme. A při velkopátečních obřadech, dokázali na kříži obětovat vše co nás tíží. Tím dokážeme přijmout připomínkou svého křtu, světlo do svého života. Do svého srdce. Toto vše se děje postupně. Nejdříve jsme slepí – díky uvědomění si, že jsme jenom prach – a přijetím vody a smytím toho co nás tíží – poznáme kdo nám pomohl – roste v nás víra, která vyústí v následování světla na naší cestě životem.

Jan tímto příběhem také kritizuje přílišnou rigidnost, která je v některých chvílích pro nás jednodušší. Můžeme se zaštítit přikázáním, ale zároveň nás to oslepuje. Nevidíme, že nás to má změnit. Rozbít tu těžkou kamennou skořápku kolem našeho srdce a smýt prach z našich očí.

Víra nezačíná tím, že víme. Víra je cesta, která ukazuje naše slabosti, posiluje v nás to dobré. Aby vyústila v to hlavní poselství – Pane vím, že jsem slabý, že jsem slepý. Ale věřím, že Ty mne vedeš správným směrem. Často ani nedokážeme vyjádřit, co potřebujeme. Někdy stačí jediné slovo:
Věřím. Amen