4 neděle po Velikonocích - Cantate

Bůh, Ježíš, cesta, nevědomost, tajemno, řešení, důkaz, otázka, odpověď, dar, příbytek, On jde před námi, soupodstatný

Evangelium: Jan 14, 1-14

Milé sestry, milí bratři,

dnešní příběh mnohé napoví, ale zároveň dává prostor pro naši fantazii.

Hned na začátku je krásné zvolání: „Ať se vaše srdce nechvěje.“ Je to vyslovené přání, abychom důvěřovali. Není to příkaz, který by nám nařizoval věřit. Neznamená to:„Nesmíš mít pochybnosti.“ Je to spíše ujištění, že On ví, jací jsme a s čím se potýkáme. Vždyť Ježíš žil mezi námi. Zažil si také těžkosti. Vrchol byl v Getsemanské zahradě. Tehdy se cítil osamělý, i když kolem něj byli učedníci. Prosil Boha, aby jej ušetřil toho, co jej čeká. Ale pokud je to jeho vůle, odevzdává se mu. Plně mu důvěřuje.

Znovu to připomíná a apeluje na to, že v životě vás potká mnoho strastí, ale s důvěrou v Boha je vše lepší. Mějte víru! Víra není útěk od reality, ale způsob, jak obstát v životě.

Dále Ježíš pokračuje ve vysvětlování, že jde k svému Otci dříve než my. Že tam je připraveno mnoho příbytků. Tím se krásně ukazuje, že je počítáno s tím, že jsme každý jiný. Nebe není elitní klub, kam se dostanou jenom ti vybraní. Může se sem dostat každý člověk, který se setká s Ježíšem, a to bez ohledu na to, co prožil. Každý zde má své individuální místo.

Tomáš vznese otázku: „Nevíme, kam jdeš.“ Vyjadřuje obavy, možná nedůvěru v Ježíšova slova. Někdy je dobré, když nevíme vše a zůstane nám k dispozici trochu tajemna. Může nás to trápit a bojíme se zeptat. Tomáš vznese otázku, kterou se trápí i mnozí dnes. My nevíme, kam jdeme, bojíme se. Najděme sílu se zeptat. Žádná otázka není špatná. Vlastně mne právě napadlo, že to není až tak pravda. Protože špatná otázka je ta, která není položená a pouze se jí trápíme. Vše vyslovené si žije vlastním životem a vede nás to dál. Sbíráme tím zkušenosti a učíme se růst. Bez otázek bychom byli jako lidé bez duše, kteří se toulají bez cíle.

Tato otázka se mi líbí ještě z jednoho důvodu: Tomáš říká nahlas, co si mnozí myslí. To vyžaduje odvahu. Stejně jako když se Ježíš zjevil učedníkům a on mezi nimi nebyl. Také řekl: „Uvěřím, až uvidím.“ Tomáš hledá cestu a Ježíš mu neukazuje směr, ale říká: „Já jsem ta cesta.“

Další z učedníků žádá, aby jim ukázal tvář Otce a potom, že uvěří. Reakce je pochopitelná: „Máte mne, co byste chtěli víc?“ Ježíš je soupodstatný s Otcem – oni jsou jedno. Každý je jedinečný a přitom jsou stejní, vycházejí z jedné podstaty. Bůh je viditelný ve skutcích, které Ježíš činil. On se zjevuje i v našich skutcích. Vše dobré, co skrze nás vychází. Tím se zjevuje Bůh. On je láska.

Tento příběh nám také ukazuje směr, protože v něm zazní: „Já jsem cesta, pravda a život, kdo věří ve mně, má život věčný.“ Na jednu stranu zde vidíme „návod“ na to, jak žít a na druhou lidé chtějí důkaz. A přitom stačí tak málo – jít s Ním. Jako s někým, koho jsme si pustili do našeho srdce. S tím, který je nám nejbližší. Ale na rozdíl od běžného smrtelníka nám Ježíš nikdy neublíží. On je kotva na rozbouřeném moři našich životů.

Závěrem zazní příslib, že o cokoli požádáme, toho se nám dostane. On moc dobře ví, co potřebujeme. Občas se to nepotká s našimi představami a pravda se ukáže až později. Proto je dobré se podívat na určité životní situace s odstupem, řešit je s chladnou hlavou. Je možné, že zjistíme, že toho, o co jsme žádali, se nám dostalo vrchovatou měrou, i když možná jinak, než jsme chtěli.

Celý dnešní příběh je tedy o otázkách, které jsou špatné jenom tehdy, pokud nejsou vysloveny. Slova nejsou špatná. Špatné je mlčení, které to občas doprovází. Bůh je vidět v našem konání a nejlépe v dobrých skutcích. Víra není zázračná cesta, ale důstojná průvodkyně našich životů. Díky ní se dokážeme ohlédnout zpět a říct si – Stálo to za to. Šel bych do toho znova.

Kéž vždy dokážeme přemoci obavy, protože díky vztahu, který máme s naším bratrem Ježíšem, nejsme v tom sami. Bože, pomoz naší nedůvěře. Amen