4. neděle adventní

Bůh, Ježíš, Marie, Josef, očekávání, naprostá důvěra, sen, anděl, návštěva, řešení, odsouzení, být věrný

Evangelium: Matouš 1, 18-25
Milé sestry, milí bratři,
hned na začátku se mi chce zvolat: „Už je to tady!“ Vánoce, oslava narození je už za rohem. A letos nám krásně vyšlo, že jsou opravdu čtyři adventní neděle a Narození Páně se oslavuje až posléze. Tato neděle je ve znamení tichého přijetí zázraku zrození. Čtvrtá svíčka znamená světlo, které se promění až v pravý čas. Některé tradice si připomínají Marii, ale pojďme se podívat na Josefa.
Josef se nacházel v prekérní situaci, protože Marie byla těhotná, ale oni nebyli manželé. V té době to bylo naprosto šokující. Ženu a její rodinu to vystavovalo hanbě. A zákon tehdejší doby stál na Josefově straně. Mohl jednat daleko tvrději, nicméně se rozhodl odejít tajně. Zjevil se mu však anděl, který mu sdělil, že se nemá ničeho obávat.
Anděl, potažmo Bůh, jej navštívil ve snu. Tedy v místě, které nemáme jako lidé pod kontrolou. Zde se stírají hranice mezi tím co umíme, chceme ovládat. A promlouvá k nám svědomí, myšlenky ve své naprosté nahotě. Josef slyší: „Neboj se ho přijmout.“ A projeví se jako naprosto bezpodmínečně věřící člověk. Rozhodne se přijmout Boží vůli naprosto bez výhrad. Věnovat svou lásku dítěti, které není jeho. Přijme za něj odpovědnost.
Dostane také za úkol dát dítěti jméno. V tehdejší společnosti tento akt znamenal přijmout dítě za své, přijmout jej do své rodiny. Dal mu jméno Ježíš, což je běžné jméno pro chlapce. Ale jméno Immanuel je již duchovní znamení, které označuje Božský původ u narozeného. Jméno pro oslovení je tedy běžné. Ale víra v jeho zázračné narození se projeví v tom, že se dalším jménem popíše situace – Bůh je s námi.
Josef zde v celém příběhu vystupuje jako poslušný člověk, který plní Boží vůli. Nepotřebuje dělat žádná velká gesta – pouze sdělí: „Zde jsem, plním, co mi přikážeš, protože věřím.“ Neudělá to proto, že z toho bude mít výhody, ale protože věří. Jsem přesvědčen, že víra/naděje, je nejsilnější hnací motor lidského života. Sám jsem se o tom několikrát přesvědčil.
Motivem celého vyprávění je stav, kdy Bůh přichází mezi lidi ne skrze jistoty. Ale přichází skrze lidi, kteří Jemu naprosto důvěřují. Skrze víru, že ať se děje co se děje – Bůh je s námi.
Bůh má s každým z nás plán, který zapadá do celého soukolí lidských dějin. Každý z nás má připravený a vytyčený úkol. Záleží jenom na nás, na našem srdci, zda tento stav přijmeme. Ono záleží zda máme víru v srdci. Ale tu opravdovou víru, která to co je před námi přijme bez kudrlinek. Prostě to přijme jako fakt. A to se stále učím. Jsem člověk, který má rád připravených více cest/řešení. Většinou to dopadne úplně jinak. Snažím se tedy přijímat věci jak přijdou. Řešit věci ve chvíli kdy jsou k řešení.
V podstatě vzít si příklad z Josefa, který je někdy v příbězích na okraji. Přitom je to nesmírně důležitá osoba. Přijal výzvu s důvěrou, že Bůh přeci nekoná v neprospěch člověka. A věnoval svoji lásku dítěti, které nebylo jeho. Stal se otcem, v tom pravém slova smyslu. Je to podobné jako když přijmete do své rodiny dítě, které nemá rodiče. Bez ohledu na jeho minulost, je to bezpodmínečné přijetí v lásce a víře.
Rád bych nám všem popřál a nejen do Vánoc, abychom každý z nás v sobě našli svého Josefa. Být takový, kteří přijímají Boží vůli bez reptání. S vírou, že se konáme ve jménu Boha. Že plníme jeho vůli, i když ji třeba nerozumíme. Důvěra a víra, ať nás provází po celý náš život. Amen