3 neděle po Velikonocích - Jubilate

Bůh, Ježíš, naděje, pastýř, ovce, znalost jména, dveře, vstup, zloděj, cizí hlas, bezmoc, cesta, cíl

Evangelium Jan 10, 1–10

Milé sestry, milí bratři,

Ten dnešní obraz může na první pohled působit klidně – stádo ovcí, pastýř, bezpečí.
Ale Ježíš nemluví o pohádce. Mluví o světě, kde zaznívá mnoho hlasů – a ne všechny vedou k životu.

Ježíš nás zná jménem! Nejsme pro něj bezejmenný dav, ale každý jednotlivec je důležitý. Ví, co nás trápí. Ví, jaký život žijeme.

Ve svých životech nasloucháme mnoha hlasům. Ale kolik z nich nás skutečně zná?

Když chceme někam vstoupit, musíme projít dveřmi. A je pouze na nás, zda těmi dveřmi projdeme, zda nezůstaneme stát na prahu. A zda se jimi opět vrátíme. Ježíš říká: Já jsem dveře. Ne ukazatel. Ne poradce. Dveře. A je na nás, jestli jimi projdeme – nebo zůstaneme stát na prahu.

Ale v průběhu naší životní pouti nás čeká ještě více dveří, které se před námi objeví. Za každými z nich nás čeká další dobrodružství. Nevím, jestli jste viděli film Matrix – kde hlavní hrdina, potkal klíčníka, který měl klíče k mnoha dveřím. Díky těm klíčům otevíral na různá místa. Změnil klíč a ty samé dveře mohli vést úplně někam jinam než u předchozího poutníka. My také nevíme, kam nás naše víra zavede. Každý jsme jedinečný, s jedinečným příběhem a svým unikátním postojem k životu. V davu se toto stírá, ale když jsme sami za sebe, tak se občas dějí věci!

Život v hojnosti není jenom o přežívání nebo nějakých tělesných požitcích. Není to o tom, že by nám létali pečení holuby do úst. I když takový kouzelný ubrousek by asi nebyl k zahození, alespoň občas. Ale jedná se o život, který dojde k naplnění. Skutečný život, se skutečnými prožitky a požitky. Možná zjistíme, že jsme šťastnější, když jíme jídlo, které jsme si vypěstovali sami. Nebo když jej nakoupíme přímo od farmáře, protože vidíme ten jeho příběh. Známe jej konkrétně jménem a víme co za tím stojí dřiny. Naplněný život je o tom, že budeme vděčný za to co máme. Přijímáme stav věci takový, jaký je. Není to o pasivitě nebo nějakém nihilismu. Přijetí nám dává pocit svobody. Už nás ta situace nesvazuje. Ale dává nám prožívat kouzlo okamžiku. Být tady a teď. Dívat se do budoucna bez obav. Líbí se mi jeden citát – Křesťanství není čekárna na věčnost. Je to začátek života.

Ovce jdou za hlasem, který znají. Když slyší cizí hlas, bojí se a utíkají. Kéž by to tak platilo i v našem životě. V dnešním světě je příliš hluku. A hlas, který vede k životu, neuslyšíme v hluku. Ale v tichu. Tam kde skutečně můžeme být sami se sebou a nemusíme se skrývat v anonymitě. V tom pravém tichu můžeme slyšet mnohé. A možná ještě více můžeme sdělit.

Dnešní neděle je známá pod názvem Jubilate – Jásejte. Není to o nějakém bezduchém radovaní. Ale o pocitu, že je vše v pořádku, protože mne někdo zná mým jménem. Ví jaký skutečně jsem. A to už není anonymní schovávačka za dveřmi dlouhé panelákové chodby, kde se mnohdy ani ti co bydlí vedle sebe neznají.

Kéž bychom si všichni uvědomili, že život ve víře je jistota. Kotva na kterou se mohu spolehnout v jakékoli bouři, která mne potká. Schopnost rozeznat, že hlas, který slyším. Ne každý hlas, který slyšíme, vede k životu. Ale ten, který říká pravdu – i když se nám nelíbí – ten nás osvobozuje. Žít naplno, i když je to někdy těžké. Amen