3 neděle adventní

Radost, Jan, očekávání, šeptanda, ověření, víra, vnitřní zrak, dítě, příchod, král, prorok, Bůh, nečekaná místa

Evangelium: Matouš 11, 2-11

Milé sestry, milí bratři,

dnes jsme zapálili třetí svíci, která se nazývá radostná nebo pastýřská. Je to tedy symbol radosti a barvou je růžová. V dnešním příběhu se objevuje paprsek naděje z očekávání, že ten kdo je mezi námi je mocný. A vše změní, dokáže nečekané věci. Obrátí dosavadní řád světa naruby.

Když se něco dozvíme co nám přijde neuvěřitelné, chceme si to ověřit. Stejně jako Jan. Když se dozvěděl o Ježíšovi, snažil si ověřit, zda je to pravda. Zázraky neviděl, ale dozvěděl se o nich z vyprávění. Většina z nás si asi dokáže představit, co taková šeptanda umí. Občas způsobí trápení a může vzbudit falešné naděje.

Zároveň si Jan chce ověřit, že ten, o kom mluvil, je opravdu tady. Možná by se ta situace dala popsat, že nastal okamžik pravdy. A také to ukazuje na neskutečnou víru, kterou si člověk udržel i ve vězení. Každý z nás si určitě vybaví ve svém životě podobnou situaci. Ne, že by většina z nás zažila pobyt ve vězení. Ono stačí si uvědomit jak jsme se cítili, kdy jsme byli uvězněni svými myšlenkami. Když jsme se dozvěděli něco hodně nepříjemného, co nás naprosto vykolejilo. Dokázali jsme si udržet víru? Dokázali jsme v sobě najít světlo, které nám ukázalo, že se nemusíme bát, že existuje řešení. Že se vše v dobré obrátí? A právě tohle nám víra poskytuje. Proto je nutné o ni pečovat. V těchto chvílích je víra o naší síle umět ptát se, zjišťovat a ověřovat. Znamením, že chceme situaci vyřešit a ne, se zahrabat někam hluboko.

Když Ježíš slyší na co se ho Jan ptá, odpověděl velice barvitým popisem. Možná bychom čekali ověření typu: „Ano jsem Božím synem. Jsem Pánem nad vším tvorstvem.“ Ale on začal popisovat lidi, kteří byli na okraji společnosti – slepí, hluší, chudí. A všichni tito lidé najednou procitnou. Odhodí vše co je trápí. A dodává: „…blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ Tím říká, že všichni kdo jej hledají ve skrytu, naleznou jej. Možná někteří čekali, že nastane něco velkého. Že zahřmí, že se zastřese země. Ale Ježíš je s těmi nejzranitelnějšími. Mezi těmi, kteří potřebují opravdu pomoc. Přijetí, úsměv a slyšet: „Vím o Tobě, respektuji Tě jako člověka, jsem tady pro Tebe.“ To je úžasná výpověď o lásce k bližnímu. Důkaz o jeho největším přikázáním, které dosavadní svět postaví na hlavu.

Následně Ježíš obrací pozornost k zástupům a poměrně drsně je začne kritizovat. Zda se šli podívat na Jana, do pouště, kvůli nějakému efektu. Protože tam pozlátka určitě nenajdou. Možná slyšeli, že ten člověk umí zázraky. A jsme opět u té šeptandy, o které jsme mluvil na začátku. Lidé si šli ověřit co je na tom pravdy. Někteří byli zklamaní, protože nedostali co očekávali. Jiní dostali přesně to co očekávali, protože měli otevřená srdce. Občas si říkám, že vše se děje v pravý čas. Že v pravý čas slyšíme ty správná slova, od těch správných lidí.

Ježíš připomíná, že Jan je prorok ze starých časů, který svými činy zasahuje do nových. Zároveň vydá svědectví o Janově velikosti: „Mezi těmi, kdo se narodili z ženy, není nikdo větší než Jan.“ I když vzápětí tuto velikost trochu sníží: „I ten nejmenší v království je větší než on.“ Tím ukazuje, že Boží království není otázkou zásluh, ale milosti. Nová éra, která přichází s Kristem, díky křtu dalece přesahuje možnosti, které nabízel Jan.

Co bychom si tedy o adventu měli uvědomit? Že Mesiáš přichází jinak, než si jej možná představujeme. Je skrytý a ukazuje se ve chvílích kdy to nečekáme. Je přítomen v lidech, v situacích, které na první pohled nejsou možná hezké. Když se setřese to, co si kolem sebe stavíme jako obranu, stane se zázrak. Uvidíme!

Líbí se mi následující přirovnání: „Neurážej se mou jinakostí. Přijmi mě tam, kde přicházím skrytě.“

Kéž dokážeme vidět dobrotu a lásku i tam, kde na první pohled vidíme ošklivé věci, které nám protiví. Kéž dokážeme vidět a roznášet světlo i v těch nejtemnějších chvílích. A kéž toto vše dokážeme najít i v našich srdcích. Amen