27 neděle v mezidobí

Bůh, Ježíš, vinice, znak, sluha, poslání, zabití, kámen, kvádr nárožní, zavrhnutí, znamení, zlý úmysl

Milé sestry, milí bratři,
dnešní příběh navazuje na to, co jsme slyšeli minulou neděli. Bylo to o moci a uvědomění si, od koho je darována. Od koho ji dostaneme do správy. A dnešní příběh je o tom, co se stane, když takovou moc začneme zneužívat. Zapomeneme, že nám bylo „něco“ svěřeno a začneme se chovat jako pyšní majitelé. Boží spravedlnost a čas fungují ovšem jinak.
Hospodář vinic zajistil, aby mohla fungovat a předal ji do správy vinařům. Tedy těm, kdo by své práci měli rozumět nejvíce. Nechováme se tak trochu jako vinaři, když nám byl svěřený majetek? Občas si řekneme, že to není naše, že nám to může být vlastně jedno. Když se člověk do toho ponoří, je někdy složité rozlišit, co je moje a co je ve správě. Já se v takových případech snažím přistupovat s rozmyslem. Naučil jsem se přístup s péčí řádného hospodáře. Tedy, abych k tomu přistupoval jako by to byl můj majetek, s ohledem na okolnosti, které takovému rozhodování přísluší.
To se bavíme o hmotných věcech. Ale jak přistupujeme k životu? Patří nám nebo nám byl svěřen? Člověk své tělo dostal svěřené do péče, a proto by se k němu měl chovat s úctou. A tak je to ve všech aspektech života. Stačí se podívat a zamyslet jaké máme vztahy ve svém okolí. Jak přistupujeme k ostatním lidem. Co přinášíme svému společenství. Rád bych apeloval na zdravý přístup. Každý z nás dostal do vínku jiné hřivny. Někdo je schopný organizátor, jiný daruje peníze a někdo může darovat svou přítomnost a úsměv. Každý obdarovává tím, co má k dispozici. Nebo by se minimálně měl tak chovat. Život není jenom o braní, ale vracení zpět.
Úroda nebo naše hřivny mohou být sebelepší. Ale pokud je nechceme vydat, nepřinesou užitek a zbytečně přijdou vniveč.
Hospodář v příběhu se nechce vzdát a stále a stále posílá své služebníky, kteří jsou zabíjeni. To zní trochu drsně. Proč je tam posílá, když jim tím vlastně přináší smrt? Zkusme se na to podívat jinou optikou. Bůh lidi nezavrhuje hned po prvním zklamání. Ale neustále nám posílá do cesty náznaky, znamení, abychom se změnili. Abychom konali, co nám sděluje. Jak jsem již zmínil, Boží měřítko spravedlnosti a trpělivosti je jiné než lidské. On k nám přistupuje jako laskavý a milující Otec. Ale my se chováme jako rozjívení puberťáci, kteří si myslí, že na všechno přijdou sami. I když padneme do prachu, tak si nenecháme říct a pořád opakujeme chyby. A On má s námi stále trpělivost.
Nakonec posílá hospodář svého syna. Říká si, že k němu by se lidé mohli chovat s úctou, vždyť je to syn od hospodáře, majitele vinice. A ejhle, možná je to ještě více rozčílí a řeknou si, že kromě úrody by jim mohlo připadnout i dědictví. Toto vyprávění se nápadně přibližuje pašijnímu příběhu. Je to předzvěst, co čeká Syna, kterého poslal Otec na vinici. Jeho nepoznali. Možná poznali, ale nechtěli si připustit, že by opustili svůj způsob života. Proto čekali jako zloději na vhodnou příležitost a připravili jej o život.
Celý příběh graduje ve větě: „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním.“ V tomto vidím vrchol Boží lásky k nám. Vidím v tom obraz nepochopených, nemilovaných. Těch, kteří jsou na okraji společnosti, zájmu. Ty, které celý svět přehlíží. Ale v Božích očích mají naprosto jinou hodnotu. Jsou to ti, na nichž se projevuje Boží láska. To, že něco nebo někoho zavrhneme, neznamená, že to nemá hodnotu. Přístup v duchu této věty, tomu může dát naprosto jiný nádech. Není to jako výhrůžka, ale je v tom naděj. Naděj je jedním z nejsilnějších lidských prožitků. Protože ji můžeme cítit i ve chvílích, kdy jsme na kolenou. Křesťanství je o tom, že máme naději, i když ostatní vidí tmu. Bůh dokáže dát smysl a nový počátek i tomu, co se nám jeví jako prohra. dokážeme správné věci rozeznávat srdcem. Očím se to nejdůležitější občas schová. Amen