26 neděle v mezidobí

Bůh, Ježíš, uposlechnutí, moc, otázky,odpověď, pravda, verze, vztah, přání, předem jasné, syn, pokora

Evangelium: Matouš 21, 23-32
Milé sestry, milí bratři,
dnešní evangelijní příběh lze opět krásně interpretovat do dnešních dnů. Je to o moci, zvědavosti, otázkách a co s nimi uděláme.
Na začátku dostane Ježíš otázku: „Jakou mocí vládneš?“ Cítím v pozadí zvědavost, od koho tu moc má. Kdo mu dal právo, mluvit a dělat to co dělá. Možná to bylo myšleno upřímně, možná se chtěli dostat k odpovědi, která by je uspokojila, aby vyhovovala jejich požadavkům. V dnešní době, lidé, kteří vystupují před občany, to možná mají také tak. Říkají, co se od nich očekává. Když pátráte po konkrétní věci, po konkrétní odpovědi, nedočkáte se. Nebo vás zasypou nepříjemným staccatem protiotázek, po kterých se cítíte jako ten největší lump, který kdy žil. Vidíme to mnohdy i ve veřejném prostoru. Na konkrétní otázku nedostaneme konkrétní odpověď. Místo ní přijdou protiotázky, výmluvy nebo útok na toho, kdo se ptá. K životu patří i to nepříjemné a není radno se tomu vyhýbat.
Nemáme to také tak podobně? Někdy se ptáme, protože chceme potvrdit svoji verzi pravdy, kterou očekáváme. A jak reagujeme, když dostaneme odpověď, která se nám nelíbí? A to není jenom ve vztahu mezi lidmi. Je to i ve vztahu s Bohem. Nekomunikujeme s Bohem spíše tak, že předkládáme ultimáta? „Pane udělej to tak a tak, vždyť jsi mocný a pro tebe to nic není“ „Pane, co kdybys zařídil, aby se to stalo, tak jak potřebuji!“
Ve chvíli, kdy situace dopadne úplně jinak, než očekáváme, jsme naštvaní na celý svět. Bůh nekonal tak jak jsme si představovali. A začne kolotoč obviňování, jak je to nespravedlivé, vždyť jsme se tolik modlili. Udělali jsme to a to, aby se to splnilo.
Pozor, vztah s Bohem nefunguje na bázi výměnného obchodu. To není jako studna přání, kam vhodíme přání a ono se to splní.
Myslím si, že je to o naší vnitřní proměně. Jsme schopni sebereflexe, která znamená, že změníme náš názor? Nebo zatvrdíme srdce a nic s námi nehne.
Druhá část příběhu je v podobenství o dvou synech. Jeden řekne, že nejde, ale lituje toho a potom jde na pole. A druhý řekne, že ano, ale nejde. To mi připomíná dětství, kdy jsme takto občas reagovali také. Bohužel to mnohdy přeneseme do dospělosti. Stane se, že máme plnou pusu keců a skutek utek. A potom se jenom vymlouváme, že to nešlo stihnout, protože se stalo tamto a tamto. Přitom je někdo vedle, tichý společník, který to bez problém udělá. Ten úkol splní. Na toto jsou mistři maminky. Třeba když jdou unavené spát, po druhé směně, co mají doma. Přijdou do dětského pokojíčku a tam to vypadá jako po výbuchu. Dítě spokojeně oddychuje. No a ráno se probudí, do uklizeného pokojíčku. Kéž by to takto fungovalo i v životě. V duši si uděláme nepořádek. Slibujeme, jak se polepšíme. Usneme a ráno, je nám krásně na duši. Ono to tak může fungovat, jenom je zapotřebí jeden důležitý krok. Uvědomit si, že jsme něco nezvládli. Litovat toho a prosit za odpuštění. Uvidíte, jak se nám uleví. Bude nám potom připadat, jako když jsme se probudili z hlubokého snu, který trval déle, než je zdrávo.
Z celého dnešního příběhu a zamyšlení mi vyplývá jedna důležitá věc. Je důležité změnit smýšlení, resp. uvědomění si, že jsme něco udělali špatně. První syn není příkladem člověka, který všechno udělal správně. Naopak. Nejdříve řekl otci ne. Jeho velikost spočívá v tom, že své ne nedokázal povýšit na otázku vlastní hrdosti. Dokázal změnit názor. Dokázal vstát a jít. I my se takto můžeme změnit. Tím neprojevíme slabost. Projeví se tím naše vnitřní síla. Protože v tu chvíli jsme na cestě k uzdravení. Vyjdeme posíleni o zkušenost, která je k nezaplacení. Nedělejme prosím to, že bychom se stáhli do ulity, jako šnek na zimu. Vchod zatarasili kamínkem a nikoho k sobě nepustili. Mohlo by se stát, že z té ulity už nevylezeme.
Říci Bohu nejprve „ne“ ještě nemusí být konec příběhu. Horší může být krásně říkat „ano“ a nikdy se nezvednout. A skutečná proměna začíná ve chvíli, kdy člověk dokáže přiznat: mýlil jsem se – a vydá se jinou cestou. Amen