25 neděle v mezidobí

Bůh, Ježíš, rovná příležitost, domluva, mzda, denár, spravedlnost, v Božích očích, zkušenost, poznání, posun vpřed nebo vzad

Evangelium: Matouš 20, 1-16

Milé sestry, milí bratři,

tématem dnešního příběhu vypadá, že je spravedlnost. Ovšem je rozdíl mezi spravedlností lidskou a spravedlností v dle Božích měřítek. Co očekává člověk, se nemusí rovnat tomu, co mu bude naděleno.

Hospodář domluví odměnu za vykonanou práci. Což byl jeden denár, prostě domluvená mzda za vykonanou práci. Ovšem dělníci přicházeli v průběhu dne, resp. jedni ráno a ti pracovali delší dobu. A jiní, pracovali odpoledne, tedy kratší dobu. Logicky nás napadne, že ti co pracovali více, by měli dostat větší odměnu. Nicméně, domluva byla pevně stanovena, bez možností nějakého odstupňování. V první chvíli v nás může vzplanout spravedlivý hněv, že je to nedůstojné a nespravedlivé. Ale domluva byla domluva. Napadá mne české přísloví: „Po bitvě je každý generál“.

Leckdy nedomýšlíme možnosti, které se nám otevírají a jejich důsledky. Až na konci si můžeme říct, proč to nedopadlo tak a tak. Kdybych udělal toto a to, mohlo to být jinak. A co s tím? V podstatě se nabízí dvě možnosti. Poučíme se z toho a do budoucna budeme chytřejší. Nebo se zatvrdíme a řekneme si, že se na to můžeme vykašlat. Každým poučením, byť negativní zkušeností rosteme. To by měl být základ poučení, které nám z toho plyne. Pokud bychom z té situace chtěli někoho „vinit“, tak můžeme jenom a jenom sami sebe.

Každému, co jeho jest. Není to otázka zásluh, ale otázka našeho přístupu. Člověk dostane to co si domluví, co od toho očekává. A jak s tím naloží? Opět záleží na nastavení. Zda jej to posune vpřed nebo zůstane stát vzadu. Bude jenom fňukat, jak mu všichni ubližují, jaký je nešťastný.

Boží království není soutěž. Tam se nedostane ten, kdo se bude modlit více, kdo bude makat od rána do večera, a ještě po nocích. Kdo se vydá z posledního haléře. Kdo častěji bude podporovat nějakou dobrou věc. Je o srdci. Zda dám skutečně ze svého nedostatku nebo přebytku. S jakým účelem do toho půjdu. Očekávám od toho nějakou výhodu nebo to dělám, protože to tak cítím v srdci. Každý z nás by měl konat tak jak to cítí. Každý jsme jiní. Nemáme stejné obdarování. To bychom měli využívat na maximum.

V druhé části příběhu je poměrně zajímavá situace. Pán se ptá dělníků, proč stojí na tržnici celý den nečinně. Oni mu odpoví, že je nikdo nenajal. A posílá je pracovat.

Bůh přichází i k těm kdo stojí na okraji společnosti. Neřekne jim, nejdříve podělím ti co chodí více do kostela, kdo se více modlí a na vás zbyli jenom drobné. Ke každému se chová s úctou. Každému měří stejně.

Poměrně provokativní je myšlenka: „Tak budou poslední první a první poslední.“ To skoro vyvolává pocit, proč bych se snažil. Vždyť mě Bůh „vytáhne“ na první místo. Tak si klidně mohu zůstat někde vzadu, nechat se vézt davem. A potom budu první. Proč bych se hnal kupředu. Jaká je to mylná myšlenka.

Tímto přirovnáním chce Bůh sdělit, že si všichni jsou rovni. Jednou budou posuzováni jak se chovali dle jejich darů. Tak jak bylo naděleno, tak vydávali svědectví.

Použiji cimrmanovské – Co říci závěrem?. Jsme schopni se radovat z úspěchu toho druhého, i když jsme bytostně přesvědčeni, že si úspěch neslouží? Protože v našich očích se snažil méně než já?

Není to celé o tom, že neumíme přijmout sami sebe? Neumíme přijmout a akceptovat naše omezení. Nebo neschopnost se změnit?

Kéž dokážeme správně rozeznat své dary. Dokážeme je správně používat pro šíření dobra a lásky. Ne proto, že dostaneme odměnu. Ale proto že se to má. Ať dokážeme přijmout odměnu, kterou nám Bůh dává už za života. Amen