24 neděle v mezidobí

Bůh, Ježíš, rozkazy, příkazy, předpoklady, pravda, lež, pomoc, podmínka, bez podmínky, pocit, logika, cesta

Evangelium: Lukáš 15, 1-10

Milé sestry, milí bratři,

po delší době tu máme opět příběh z pera evangelisty Lukáše. Krásně nám ukazuje, že Ježíšovo poselství není určeno jen nějaké vybrané skupině lidí. Věřit v Ježíše a jeho velikonoční příběh je možné pro lidi z celého světa. Nejsou z této naděje a všeho co přináší vyloučeni žádné skupiny obyvatel.

Celý příběh začíná rozhořčením nad tím, s kým se Ježíš stýká – s celníky a hříšníky. Chce se mi odpovědět – když ne s těmito skupinami obyvatel, tak s kým jiným by se měl stýkat? Ježíšovo učení není určeno pro nějakou privilegovanou skupinu. Ježíš posílá své učedníky hlásat radostnou zprávu všem. Neurčuje jim, kam nemají chodit.

Ježíš jim krásně odpoví – Stýkám se těmi, se kterými se mám stýkat. Nestačí Boží zákon znát. Je třeba podle něj také žít. Tato definice souvisí i s postojem mnohých lidí v dnešním světě – Jim nepomůžu, mohou si za to sami. Nestane se nám někdy, že prostě odmítneme kvůli tomu pomoc? Přiznám se, že i já mám občas takové sklony – soudit. Ale snažím se vrátit nohama na zem a říct si – Kdo jsem já, abych soudil. Proto si vybírám takové projekty, které jsou blízké mému srdci.

První podobenství je o ztracené ovci. Pokud bych to chtěl odlehčit, tak bych prostou matematikou sdělil, že když se ztratí jedna ovce, zůstane pastýři 99 % stáda. To je přeci matematicky výhodné. Ale Boží logika je jiná. Ukazuje jinou cestu, která říká, že i ten poslední z posledních je důležitý. Nevíme kdy ta zachráněná ovečka, díky tomu dostane možnost změnit svět kolem sebe. A když tu ovečku najde? Nespustí hned na ni zostra – Kde jsi byla? Proč jsi se zaběhla? Vezme ji do náruče a projeví o ni zájem. Jsi tady v mém náručí. Co se stalo, stalo se. Užij si ten pocit bezpečí a nemysli na minulost. V kostele Dobrého pastýře, naší církve v Plzni, je nádherný obraz – jak kráčí Kristus s ovečkou na ramenou. On ji nese, aby nabrala síly a přivádí ji zpět do stáda. Společnost může člověka odepsat, ale i ten jeden ztracený je v Božích očích, ten jediný a důležitý.

Někdy se nám může stát, že jsme jak ta ovce, která je unavená, neví kudy kam. Hledáme cestu. A jsme moc rádi, když nám někdo poskytne pomocnou ruku. Která nám poskytne potřebnou sílu a postaví nás na nohy. Dovede nás domů, do bezpečného přístavu.

Druhý příběh je trochu jiný. Ovce se mohla zatoulat vlastní vinou, vlastním rozhodnutím. Ale mince ne, ta nemá nožičky a rozum. Prostě se ztratila.

Ne vždy se člověk ztratí vlastní vinou. Mnohdy na tom mají lví podíl okolnosti, které nemusí být zrovna příznivé. A nakonec žena rozsvítí lampu a převrátí celý dům naruby, aby tu minci našla. I nám se může stát a kéž se tak vždy stane, že když budeme ztraceni, tak zahlédneme světlo, které nám ukáže cestu zpět. I proto je důležité, aby kostely byly otevřené všem lidem. Nikdy nevíme, kdy jej budeme nejvíce potřebovat. Kdy nám to může ukázat cestu ven. Nemusíme s tím dotyčným souhlasit, ale můžeme projevit respekt. Projevit o něj zájem, jako o živou bytost. Dát najevo: Vidím a vnímám tě.

Všechny příběhy v Bibli mají společné – Bůh nejdříve koná a člověk odpovídá. Dokážeme se i my radovat z toho, že někomu jinému byla poskytnuta pomoc? Nebo spíše závidíme, že jemu se dostalo pomoci a my nic. Musím přiznat, že mne to občas napadne, proč on ano a ne já. Ale vzápětí si uvědomím, že neberu do úvahy, co všechno mám. Mám kde spát, mohu chodit do práce, jsem zdravý. Mám lidi kolem sebe, kteří mne mají rádi takového, jaký jsem. Mám co jíst. A najednou zjistím, jak ta moje „závist“ je malicherná, a pocítím stud.

Bůh se raduje z každého nalezeného člověka. A zve nás, abychom se radovali s ním.

Kéž si dokážeme vždy přiznat svoje dary a poděkovat za ně. Když spadneme do hluboké propasti, kéž nás vždy ozáří světlo Kristovy lásky, které nás vyvede zpět. Amen