22 neděle v mezidobí

Bůh, Ježíš, naděje, správná cesta, poznání, Petr, odmítnutí, odstup Satane, šok, důvěra, jít dál, srdce, správný pohled

Evangelium: Matouš 16, 21-27

Milé sestry, milí bratři,

dnešní příběh, krásně navazuje na minulý týden. V neděli jsme řešili, kdo je pro nás Ježíš. Petr vyznal, že je Mesiáš. Řekl bych, že se vyjasnily pozice – kdo je kdo. A nyní slyšíme, co Mesiáše čeká. Tedy vysvětlování – co Ježíše čeká, aby se naplnila jeho slova o utrpení.

Petr reaguje velice prudce a říká, že to není možné a chce jej zachránit. Asi mu přijde nelogické, aby On tak moc trpěl. Ještě si nedokázal představit, že je to možné. Reakce Ježíše je velice prudká – Odstup, Satane. Před týdnem jsme slyšeli, že na něm vybuduje církev – velice silné zaslíbení a vyjasnění pozic. A nyní slyší velice tvrdé odmítnutí a vymezení vůči jeho osobě.

Zde si můžeme uvědomit, jak široká náruč církve je. V křesťanství nachází útěchu jak nejvyšší společnost – vedoucí představitelé, tak i nejnižší vrstva lidí – lidé na okraji společnosti. Ti, kteří nejsou většinovou společností přijímáni. Lze se navrátit i ve chvíli, kdy člověk udělá něco špatně. Pokud si to uvědomí. Upřímně lituje a zřekne se zlého, tak v Božích očích není nic nemožného. V tom je obrovská naděje pro křesťanství.

Slyšel jsem námitky – no jo, vám se stačí pomodlit, vhodit peníze do kasičky, jít ke zpovědi a bude vše dobré. To je velice zidealizované a jednostranný pohled na věc. V křesťanství skutečně může dojít k odpuštění, ale je nutné upřímné uvědomění si svých nedostatků. A zároveň přijetí následků svého chování. Odpuštění je možná někdy jednodušší než si přiznat svoji chybu.

S tím souvisí i Ježíšovo – Vezmi svůj kříž a následuj mne. To není o tom, že budeme lítostiví a budeme dávat na obdiv, jak moc trpíme. To je divadlo, to není víra. Vezmi svůj kříž a následuj mne, v mých očích, splňuje ten, kdo svoje trápení přijme a žije s ním. Přijme to co mu Bůh posílá do cesty. Není to o rezignaci, ale o akceptaci. Bojovat ve chvíli kdy se má bojovat a přijmout ve chvíli kdy se má přijmout. Souvisí to právě i s ochotou nést následky. Nežehrat na to, že Bůh je nespravedlivý, že se to nemělo stát apod. S pokorou přiznat – pokazil jsem to a díky své víře, jsem schopen nést následky.

Další nádherný návod, jak žít, následuje – Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.

V tomto je řečeno naprosto vše. Je v tom schovaná celá křesťanská víra. Lidé mnohdy lpí na blbostech – jiné slovo mne nenapadá. Tedy napadá, ale nemohu dát do zamyšlení. Ve chvíli, kdy dojde na lámání chleba, kdy jde opravdu o něco vážného. Tak člověk zjistí, jak moc do té doby dal na různé blbosti. Jak pro něj byly důležité nepodstatné věci. Najednou zjistí, že čas, který stráví se svými blízkými, je nenahraditelný. Začne si vyčítat, že si nevyčlenil více času. V tu chvíli by měla nastoupit pokora – uznat svoji chybu, poučit se z ní a snažit se to napravit. Bohužel se může stát, že vztahy mohou být natolik poškozené, že to napravit nepůjde. A pokora se projeví v tom, že to akceptuji. Možná nasměřujeme tu svoji touhu o nápravu na jinou oblast, která nám přinese útěchu. Vezmu svůj kříž a budu jej následovat.

Uzavřel bych to celé zamyšlení otázkou – Jestliže vím, kdo pro mne Ježíš je, co to znamená pro můj život? A pokud si to uvědomuji, jsem připraven na vše, co to přináší?

Kéž si uvědomíme své chyby a dokážeme se z nich poučit. Nést následky svých rozhodnutí. Dokázat se poučit. Minulost nezměníme. Současnost dokážeme prožít a díky tomu ovlivnit budoucnost. Amen