2 neděle po Velikonocích - Misericordias Domini

Bůh, Ježíš, Emauzy, cesta, slepota, klapky na očích, tma, obavy, bolest, strach, naděje, Velikonoční poselství,

Evangelium: Lukáš 24, 13-35

Milé sesty, milí bratři,

opět tu máme krásný příběh, který nás oslovuje i po více než dvoutisících let, které od toho dne uplynuly. Je to překrásná metafora, která nám ukazuje naši víru. Resp. možnou cestu k víře. Ale můžeme v tom vidět i přístup k životu a problémům, které nás potkávají.

Učedníci odcházejí z místa tragické události – Jeruzaléma. A jsou plni smutku. Cestou se k nim připojí Ježíš a rozmlouvá s nimi. Oni vysvětlují svůj postoj k celé situaci. On reaguje lehkou výčitkou a ptá se zda nevěří co psali proroci. Ale následně již vše vysvětluje.

Naše víra není jenom rovná stezka, která vede slunečným územím pod nebem bez mráčků. Víra je zde i ve chvíli kdy padáme na kolena. V tu chvíli naše víra roste. Hrne se na nás velké množství informací, které můžeme přijmout do našeho srdce. Musíme je zpracovat a přijmout za své. Ale potřebujeme k tomu i výklad.

Na fakultě nám přednáší velké množství profesorů, kteří jsou špičkami ve svém oboru. Jak závidím denním studentům, kteří jsou s nimi v častějším kontaktu. Na nás, dálkových studentech, je spíše samostudium. A přijde mi, že nám občas chybí ten výklad, ten kontakt s vyučujícími.

Svým způsobem závidím apoštolům, že se na přímo setkali s Ježíšem a on jim vše vykládal. Reagoval na jejich otázky, byl s nimi. V životě potkáváme spoustu lidí, kteří nám prosviští životem, že je ani pořádně nepoznáme. Někteří nám v životě zakotví na delší dobu a zanechají hlubší stopy. Někteří se vrací i opakovaně. Co když ten kdo „jenom“ prosviští životem je někdo koho poslal Ježíš. Právě proto, aby nás podržel v té dané životní situaci. Aby nám pomohl radou, přátelstvím. Možná bychom v tu chvíli viděli jenom jedny otisky v písku, protože to byl On. Jenom jsme měli na očích klapky, jako učedníci.

Někdy si říkáme – proč Bůh mlčí. A přitom nám burácí přímo do našich uší, tluče na naše srdce. Samozřejmě je těžké být neustále usměvavý a vše přijímat s otevřenou náručí. Největší zázrak víry není změna okolností, ale změna pohledu na danou věc.

Když došli na konec cesty – do Emauz, tak jej zvali do domu, protože už nastal večer. Pohyb ve tmách není bezpečný ani v dnešní době. A teprve při večeři, když rozdával chléb, spadli jim z očí klapky. Poznali jej. V tu chvíli si začnou vyčítat, že nereagovali dříve. Nicméně z této situace budou žít i nadále. Nasměřuje je to tím správným směrem. Budou hlásat evangelium – radostnou zprávu. Jejich víra vyrostla na základě toho, že si uvědomili, že měli na očích klapky, které spadly.

Věřím, že máme ve svém okolí spoustu lidí, které konají dobro. Ne protože se to má, protože to nařizuje víra, ale protože to tak cítí ve svém srdci. Není to dotek Krista? Není to o tom, že takový lidé mají na očích klapky? Možná potřebují správného vůdce, učitele, který vše vysvětlí a posune na správnou cestu. Co kdybychom to byli mi? Vždyť není nic jednoduššího než vydávat svědectví o své víře, protože jsme Ježíše poznali. Klapky nám spadli už dávno. Jenom si to musíme někdy připomenout a uvědomit.

Setkání s Ním vede vždy k pohybu. Vždy nás to promění. A dosavadní život nám začne dávat větší smysl. A nebo je postaven úplně naopak a donutí nás to změnit se. Vše do sebe krásně zapadne. Jako když skládáme puzzle a chybí nám tam klíčová část, která ten obrázek dostane k dokonalosti.

Kéž dokážeme čerpat radost z velikonočního poselství. Které začíná utrpením, ale přetaví se v sílu, která je nezastavitelná. A náš život začne dávat smysl. Možná ne jednodušší.
Ale pravdivější. Amen