2 neděle po Vánocích

Bůh, Jan, obrazy, světlo, proroci, poznání, nepřijetí, možnost, rozhodnutí, odpovědnost, svět, důvěra, dikuvzdani

Milé sestry, milí bratři,
máme nový rok. Minimálně kalendářní. Ten církevní se odvíjí od jiného cyklu – tzv. temporár. Hodně lidí si dává s novým rokem předsevzetí, že se stanou lepšími, že zhubnou, že se budou učit cizí jazyky apod. Ale jak jsou v tom vytrvalí? Kdo z nich si může říct na konci roku, že uspěl? Ale pojďme se podívat na dnešní čtení z Janova evangelia.
Dlouho jsem měl Jana spojeného především s obrazy soudu, temnoty a zápasu světla s tmou – možná i kvůli Zjevení, které je mu tradičně připisováno. Ale když si odmyslíme jeho nejznámější popis jezdců apokalypsy a konce světa, otevře se nám neskutečně bohatý duchovní svět. Ano, je to nejednoznačné a každý si tam může najít to, co jej osloví. A já mohu poskytnout svůj úhel pohledu na věc.
Svět jej nepoznal a přesto přišel. Bůh vstupuje do světa, který je zahleděný sám do sebe. A to platí jak tenkrát, před x-tisíci lety, tak i dnes. Jsme zaslepeni samozřejmostí, se kterou bereme to, co nám svět nabízí. Když jsme zdraví, rodina je v pořádku, v práci se nám daří, bereme to jako jistotu. Ale jakmile se něco pokazí, tak si začneme naříkat – proč já? Za co mne Bůh trestá? Neměli bychom každé ráno děkovat za to, že jsme se probudili, že můžeme dýchat, že můžeme žít? Ne každému je toto přáno. Ne každý se může svobodně nadýchat čerstvého vzduchu. Většina z nás si ráno připraví dobrou snídani a jde do práce. Ne každému je tato výsada přána. Hodně takovýchto věcí bereme jako „moc“ obyčejné, ale když se na chvíli zastavíme a rozhlédneme se kolem sebe, tak zjistíme, že tak obyčejné nejsou.
Když si tyto dary přestaneme uvědomovat, přestáváme Boha vnímat jako toho, od koho život skutečně přichází. Přisuzujeme si až příliš mnoho zásluh, které přísluší někomu jinému. Ve Starém Izraeli to měli poměrně jednoduché – nedaří se, protivil jsi se proti Bohu. Jsi nemocný – neposlechl jsi Boha. Daří se – je zapotřebí Bohu přinášet oběti, dary. Samozřejmě to zjednodušuji. Ale chci tím ukázat, že Izraelité si uvědomovali, že Bohu vděčí za vše co se děje kolem nich. Nepovažovali šťastný život za samozřejmost.
A nyní nastal paradox – Bůh si zvolil smrtelnou schránku. Vždyť jak by se mohl více přiblížit lidem, než že vezme podobu křehkého lidského těla? On, který je věčný, všemocný sestoupil mezi nás – obyčejné smrtelníky. Přijal lidskou podobu ve své křehkosti, včetně smrtelnosti. A přesto jej nepoznali, nepřijali. Jsme trochu nevděční – ale jako rozumní tvorové si to musíme neustále připomínat. Projevovat vděčnost za vše, co nás v životě potkává. Pomáhat těm, kteří takové štěstí neměli. Někdy jsme slepí nebo němí jako Zachariáš – a promluvíme až ve chvíli, kdy pochopíme, že Bůh jedná. Možná je to náš úkol – ukazovat co vše pro nás Bůh dělá. Ostatním se rozjasní oči, rozváže jazyk právě ve chvíli kdy poznají Boží zázraky stvoření.
Křesťan je člověk, který prostě ví víc – ne proto, že by byl chytřejší, ale proto, že se naučil dívat jinak. Nebere život jako samozřejmost, ale jako dar. Jeho srdce se stává otevřenějším a silnějším. Protože i ve smutku a nemoci, dokáže najít smysl. Dokáže vidět světlo i v té nejhlubší hlubině tartaru. Ale zároveň je nutné si uvědomit i možnost si setřást prach ze svých šatů, tam kde jsou opravdu hluší. Být křesťanem znamená rozhodovat se s vší vážností o svém životě.
Bůh je s námi. Ne někde mezi, ne skrytý v chrámech nebo v nebesích. Ale opravdu mezi námi. Každým nádechem, každým úderem svého srdce jej opěvujeme. Děkujeme za jeho milosrdenství, které nám poskytuje. Nikdo jej nikdy neviděl a přesto na se na něj díváme každý den. Můžeme jej vidět v zázracích jeho stvoření, které nás obklopují. V úsměvu někoho blízkého, který nás potkal. V poděkování, které nám řekne neznámý člověk, když podržíme dveře. V laskavém dotyku milované osoby, když odcházíme ráno do práce. Nebo nás přijde pozdravit ptáček za oknem, když mu ráno nasypeme něco dobrého do zobáčku. Stačí se dívat očima a vnímat srdcem.
Jak říká Malý princ – Co je důležité, je očím skryté. Správné věci vidíme srdcem. Ale já bych dodal, bez očí se neobejdeme. A bez srdce také ne.
Proto bych nám všem do nového roku a mnohem dál, přál správné oči, otevřené srdce a mysl. Abychom si uvědomovali, že život je zázrak. Abychom byli vděčni za vše co nám Bůh daroval. A prosili i za ty, kteří takové štěstí neměli. A právě tam – v obyčejnosti každého dne – Slovo znovu a znovu přebývá mezi námi. Amen