19 neděle v mezidobí

Bůh, Ježíš, bouře, důvěra, bláznovství, příběh, cesta, pokora, strach, obavy, na scestí, světlo, tma, stíny

Evangelium: Matouš 14, 22-33
Milé sestry, milí bratři,
dnešní příběh bezprostředně navazuje na příběh, který jsme slyšeli minulý týden – zázrak s nasycením davů. Je opět velice zajímavý.
Ježíš posílá učedníky na druhý břeh jezera a sám odchází na horu. Možná stále potřebuje samotu po událostech, které jsme slyšeli minulou neděli. A přestože ví, že učedníky čeká bouře, nechává je vyplout.
Naše životní cesty nejsou jenom příjemnou procházkou, ale někdy i projdou pořádnou bouří. A tím nečasem musíme projít, abychom zjistili, že to zvládneme. Že z toho vyjdeme posíleni. Pán nám neposílá do cesty jenom okvětní plátky, ale i růže s trny. Bouře může mít velké množství podob.
Nebo si představme jinou situaci – pro něco se nadchneme, vyskočíme a běžíme. Investujeme do toho co můžeme. A najednou, člověk začne myslet hlavou. Zjistí, že se pohybuje na hluboké vodě, kde nedosáhne dna. Zpanikaří a začne se topit. Plácá sebou a volá o pomoc.
Podobně na tom byli učedníci. Ochotně se vypravili přes vodu, ale nastane velká bouře. Samozřejmě se bojí. A v tu chvíli vidí, jak k nim kráčí Ježíš po vodě. To je možná vyděsí ještě více. Ale Petr vystoupil a vykročil Mu naproti. V tu chvíli se lekl a začal se topit. Ježíš jej zachrání. Petr projevil odvahu situaci řešit, i když nevěděl. jak to dopadne.
Učedníci určitě tu situaci na moři zažili několikrát – velká bouře. Oni nejsou vyděšeni z rozmaru počasí, ale z toho, co vidí a nerozumí tomu – Ježíš kráčí po vodě. Jak bychom reagovali my, když bychom v nebezpečí viděli něco, čemu nerozumíme? Já bych byl určitě vyděšenější než před tím a rozhodně bych to neviděl jako cestu která nabízí řešení. Neměli bychom věci pod kontrolou, a to nás možná uvrhává do větší nejistoty než samotná situace. A možná právě to nás děsí nejvíc. Ne samotná bouře, ale ztráta kontroly.
Ve chvíli, kdy se začneme plácat v životě, rozhazovat rukama a nevíme kudy kam, kráčí k nám Ježíš. Bůh, který nám podává ruku a říká nám, ať neblázníme. Vše společně zvládneme. A jaká bude naše odpověď? Můžeme padnou na kolena a děkovat. Protože v tu chvíli si uvědomíme tu sílu a milost, která nás potkala. Máme zde zachránce, který se k nám vydá i uprostřed bouře. Ve chvíli, kdy jsme na naprostém dně.
Z celého příběhu mi vyplývá, že je důležité na co se soustředíme. A nejen ve chvílích, kdy se nic neděje. Ale ve chvílích, které jsou vypjaté naše hlava začne malovat obrazy, které jsou mnohem horší než skutečnost. V tu chvíli by nás měla zachránit ruka, kterou nám podává Ježíš, se slovy – Co blázníš? Já jsem tady s tebou. To zvládneme.
Ježíš Petra nejprve zachrání. Teprve potom se ptá: "Proč jsi pochyboval?" Pomoc přichází dřív než napomenutí. U nás to tedy může vyvolávat otázky – Proč jsem pochyboval? Vždyť vím, že On tu stojí při mně.
Kolikrát se nám stalo v životě, když jsme někomu pomáhali, že jsme obrátili pořadí. Nejdříve z nás v emocích vylétlo několik neslušných slov. Vyřvali jsme na toho druhého vše co udělal špatně a teprve potom jsme konali.
Ježíš to má obráceně. Tedy ne, že by nás někdy seřval. Ježíš podává nejdříve pomocnou ruku.
Největším zázrakem není vyhnout se bouři. Ale zjistit, že ať se děje co se děje, víme na koho se obrátit. A že se na něj obrátíme. Síla modlitby se neprojeví v počtu slov, ale v tom, že je vyřkneme. Slovo, které řekneme nahlas má velikánskou moc. A stane se skutečností. Modlitba má sílu tehdy, pokud vychází ze srdce. A někdy opravdu stačí – Pane, pomoc. Pane, nezvládám. V tom tkví síla, že si uvědomíme, že ne vše sami zvládneme. Můžeme se tvářit jako hrdinové, kteří na ramenou nesou tíhu světa. Ale potom stačí kamínek, který z té hory spadne a rázem jsme na kolenou. Ani to není chyba. Síla uvědomění si – potřebuji pomoc a vím kam se mám obrátit, se projeví právě v takových chvílích.
Pane, mnohdy nakráčíme sebevědomě do oka hurikánu, protože spoléháme sami na sebe. Ale víme, že bez Tebe bychom tuto cestu nezvládli. Prosíme, abychom si tuto myšlenku vypálili do našich srdcí, aby byla v našich životech neustále přítomná. Amen