18 neděle v mezidobí

Bůh, Ježíš, zázrak, ústraní, myslet na druhé, rozdělit se, pomoc, drobek, pro jednoho zázrak, pro jiného odpad

Evangelium: Matouš 14, 13-21

Milé sestry, milí bratři,

Z tohoto příběhu nejvíce vyčnívá zázrak rozmnožení ryb a chlebů. Včetně následného sběru drobků. A to vše zasytí dav. Nicméně si dovolím upozornit na začátek příběhu, protože si myslím, že v tom se pozná hodně z nás.

Ježíš se dozvídá o smrti Jana Křtitele. Protože cítí smutek, odchází do ústraní a potřebuje být na chvíli sám. Podobné situace zažívají mnozí z nás, ať už v rodině nebo ve svých zaměstnáních. Nastanou situace, kdy potřebujeme být sami se svými myšlenkami. Potřebujeme si některé věci promyslet, ale okolnosti nás nutí se vrátit ke svým běžným povinnostem. V tu chvíli upřednostníme druhé a následně můžeme zjistit, že nám to vlastně pomohlo. Člověk by se, někdy, neměl příliš utápět ve svých problémech, těžkostech.

Ježíš v příběhu, když slyší, že jej dav našel, je pohnut soucitem. Cítí lítost s lidmi, protože oni za ním vážili cestu na poušť. V té době se na poušť vydávali lidé hlavně ve chvílích, kdy chtěli být sami. A lidé jakoby, cítili, že musí následovat Ježíše i do nehostinného prostředí. On se rozhodl svobodně dát přednost druhým před sebou.

Učedníci k tomu přistupují pragmaticky – jsou daleko, je tma, není tu kde sehnat jídlo. Proto navrhují Ježíši, aby lidé poslal pryč. Ale on je pohnut soucitem a vzápětí dodává – Dejte jim najíst. Nesouhlasí s nimi, že mají lidé odejít. Naopak jim říká – jsem tady pro vás a postarám se o vás.

Kolikrát si řekneme – jsem slabý, nemám na to. Nemám na rozdávání. Ale my slyšíme v příběhu, že stačí málo a může nastat zázrak. A opět jsme u mých oblíbených maličkostí, které nás provázejí celý život. Bůh často začíná tam, kde člověk vidí jen nedostatek. Právě tam nám ukazuje novou cestu. Dejte k dispozici, co máte.

Ježíš tento zázrak nezačíná tím, že prosí o zázrak. On nejdříve vezme do rukou a děkuje. Vzdává díky za to, co má. Neřeší množství. Akceptuje. Jsme my opravdu vděční za to, co máme? I když je to v našich očích symbolem nedostatku? Neprojevujeme někdy tu typickou vlastnost – je to málo, nejsem spokojen, chci víc. A přitom si neuvědomujeme, že nám stačí to, co máme.

Rozdává chléb a ryby učedníkům a ty je roznášejí ostatním. Ježíš si pro zázrak rozmnožení vybírá nás, konkrétní lidi. Ty, kteří reptají, jsou nespokojení. A skrze nás se dostane pomoc ke všem, kteří ji potřebují. Prostřednictvím našich srdcí, pomoci našich rukou se mění svět v lepší místo k žití.

V příběhu slyšíme, že ani drobek nepadne na zmar. Po hostině dojde k úklidu a je sebráno ještě dvanáct košů. Vše je využito do posledního drobku. Boží slovo na nás dopadá stejně. Někdy potřebujeme velké povzbuzení. Velkou pomoc do našich životů. A někdy stačí drobek. Pro někoho v to může znamenat odpad a pro jiného to může znamenat záchranu života. Nikdy nevíme, na jaké straně života se ocitneme. Co budeme potřebovat. Co budeme považovat za mocný dar anebo za blbůstku, která nám změní pohled na svět.

Ježíš se neptá, co nám chybí. On vznáší dotaz – Co uděláš s tím málem co máš? Stěžujeme si, že nemáme čas? Stěžujeme si, že máme málo?

Co kdyby poselství dnešního příběhu bylo o tom, jak změnit náš pohled na svět. Vystačit si s tím co máme. Vždyť nakonec můžeme zjistit, jak jsme neuvěřitelně bohatí. Největší pomoc najdete na konci své ruky – sám sebe.

Pojďme zkusit změnit svět tím, že změníme sebe. Že změníme pohled na sebe. Věřme, že okolí si toho všimne a bude se ptát. My víme, kdo zatím stojí – On, který rozmnožil z pár chlebů a ryb, celý zástup. Amen