17 neděle v mezidobí

Bůh, Ježíš, hořčičné zrno, trpělivost, pokora, rybářská síť, oka, ryby, keř, odpočinek, světlo a stín

Evangelium: Matouš 13, 31-33.44-52
Milé sestry, milí bratři,
dnešní příběh patří k mým nejoblíbenějším, protože jsem si od dětství představoval, jak může z tak nepatrného semínka vyrůst něco tak velikého. A zároveň dnes slyšíme více přirovnání k Božímu království. Pokaždé z jiného úhlu pohledu.
Schválně jsem si našel, o jakém typu hořčice Ježíš mluví. Protože každý z nás ji zná asi z kelímku, když si ji nabíráme k opečenému buřtu na ohni. Ale on mluví o „nějakém“ stromu. V době Ježíšově taková rostlina skutečně rostla a téměř se podobala menšímu keříku. V oblasti Palestiny mohla běžně dorůst 2 – 3 metry, přičemž byla velice košatá. A příměr právě tkví v poměru zrníčka toho, co z toho vyroste.
Rád se vracím k tomu, že stačí někdy drobnost a může to změnit běh lidských dějin. Někdy stačí úsměv a zlepšíte den prodavačce. Podržet dveře, prostě drobnosti, které dělají svět krásnějším místem k žití. Nepohrdejme právě drobnostmi, které mají mnohem větší význam, než si zprvu uvědomujeme.
Ptáci v jeho větvích ukazují, že do jeho koruny se může schovat kdokoli. Odpočinout si, nabrat síly a letět dál. Zůstat krátce, někdo jiný zůstane delší dobu. Tato myšlenka ukazuje, že Boží království je otevřeno všem lidem. Není pro vybranou skupinu lidí. Nikdo nemusí nejprve dokazovat svou hodnotu. Stačí přijít. V Božím království není člověk přijímán podle výkonu, ale proto, že je Božím dítětem.
Dalším krásným příměrem, z příběhu, je kvas. Na první pohled se nic moc neděje. Ale když přijdou vhodné podmínky, tak dokáže z beztvaré hmoty těsta, vykynout v dokonalý bochník chleba. Působí skrytě, uvnitř. My vidíme „jenom“ to co se děje zvenku. Boží slovo také tak působí. My si jej vyslechneme a řekneme si – hm, dobrý. Ale už je v nás zakořeněno ve formě hořčičného zrníčka nebo jako kvas, který neustále pracuje. Může se nám stát, že význam jeho slov pochopíme ve chvíli, kdy ten díky kvasu to slovo vykyne v konkrétní myšlenku. V konkrétní hodnotu, kterou to původně mělo. A většinou se to neděje rychle. Křesťanství není náboženstvím rychlých zázraků. Ale spíše pomalého kvašení celou společností, kdy se mění v plnohodnotnou rodinu.
Když poznáme Krista, najednou se nám změní pohled na svět. Věci začnou dávat jiný smysl. Začneme si všímat maličkostí, obdivovat krásu Božího stvoření. A zjistíme, že slunce je přítomno, i když je momentálně schováno za mraky. Ale my víme, že tam je. Kristus je v našich srdcích, i když někdy mlčí. Přesto je tam.
Když člověk objeví Krista jako největší poklad svého života, začne se měnit i jeho žebříček hodnot. To, co bylo dříve nejdůležitější, ustoupí do pozadí. Ne proto, že by o všechno ostatní přišel, ale protože našel něco, co dává smysl všemu ostatnímu.
V druhé části příběhu slyšíme o rybářské lodi. Božím slovem je zasaženo mnoho lidí. Ale bohužel někteří se rozhodnou, že to pro ně není. Možná nepřišel ten jejich pravý čas. Člověk dostal od Boha svobodu rozhodovat se. Má odpovědnost sám za sebe. Není to v žádném případě myšleno mít obavy z odpovědnosti, ale spíše si uvědomit, že jsme to my, co se dnes a denně rozhodujeme. Na základě našich zkušeností, na základě toho, co slyšíme. Každý den formujeme svá srdce a jednou za všechna naše rozhodnutí přijmeme odpovědnost, před Boží tváří.
Ale nechci končit nějak pesimisticky, to v žádném případě. Otevřeme svá srdce, abychom je nechali prokvasit tou radostnou zprávou, kterou nám přinášejí evangelia. Kéž dokážeme nechat vzklíčit i to malé zrníčko, které se nám v srdci uchytí. Dopřejme Bohu, aby z malého semínka víry vypěstoval v našem srdci košatý strom. Strom, v jehož stínu budou moci nacházet odpočinutí lidé, které nám Pán pošle do cesty. Amen