14 neděle a Mistr Jan Hus

Bůh, Ježíš, Jan Hus, trpělivost, pokora, pravda, minulost, budoucnost, současnost, příklad, osobnost

Evangelium: Matouš 10, 17-22
Milé sestry, milí bratři,
zítra si připomínáme svátek Mistra Jana Husa a dnešní evangelium je velice příhodně vybrané. V dětství jsem znal Jana Husa hlavně z filmů od režiséra Vávry. Ve filmech býval často představován především jako bojovník proti zneužívání moci. Jenže to je jen jedna část příběhu. Především byl kazatelem evangelia a člověkem, kterému záleželo na tom, aby církev žila to, co hlásá.
Myslím si, že bojovníkem jako takovým Hus nebyl. On chtěl, aby se církev vrátila k prvotnímu poslání – hlásání evangelia. A aby to, co hlásá, také žila. Ono je poměrně jednoduché se za něco schovávat a potom, když přijdou následky, sdělit, že tak to chtěl Bůh. To je pro mne naprosto nepřijatelné.
Ježíš v dnešním příběhu, upozorňuje, že učedníci budou vydáni soudům. A to se nemusíme obracet až tak do minulosti. Stačí se podívat na padesátá léta a Akci K a Ř – zničení mužských a ženských řádů. Komunistický režim chtěl zlomit nezávislost církve a ovládnout ji. Součástí toho bylo i zabavení jejího majetku.
Věřím, že mnoho z nich mělo obavy, stejně jako Mistr Jan. Co budou říkat? Aby nic neprozradili, resp. aby neuškodili jiným. Za tím vším vidíme výzvu k tomu, abychom se nebáli a nepřemýšleli nad tím, co budeme říkat. Vyřčené slovo má neuvěřitelnou moc. Jakmile vyjde z lidských úst, začne žít vlastním životem. Zde je zapotřebí se spolehnout na působení Ducha Svatého, který je naším průvodcem a přímluvcem. Nebojme se, co budeme říkat, důvěřujme, že v pravý okamžik přijde na jazyk ta pravá myšlenka. Lidé, kteří poslouchají, často slyší to, co se jim hodí. Ono je jednoduché odsoudit člověka, který něco řekl, protože neznáme celý příběh, celé pozadí toho, co se odehrávalo těsně před tím. Mohl být nemocný. Mohl být pod tlakem, který neunesl. Já v takových chvílích zamrznu. Nejdříve nevím, co říct, ale potom to tryská jak z děla. A to také není dobře. Proto před důležitým rozhovorem pronesu modlitbu:„Ne má, ale Tvá vůle se staň. Zde jsem Pane, jsem Tvůj nástroj a dělej, co uznáš za vhodné.“
Je hodně smutné, když je člověk vláčen bahnem pomluv. O to bolestnější je to tehdy, když se to děje v prostředí církve. Kostel má být místem, kde člověk může přijít se svou radostí i bolestí. Nemusíme mít na všechno stejný názor, ale vždy bychom měli zachovat úctu jeden k druhému.
Slova:„Pro Mé jméno,“ která zaznívají v příběhu. To naplnil do posledního puntíku právě Mistr Jan Hus. Byl věrný evangeliu, věrný slovům Ježíše Krista. Mluvil tak, jak cítil, zemřel tak, jak žil – v pravdě.
Kdo vytrvá do konce, bude spasen – opět tu jsme v situaci, která není o velkých gestech, ale o každodenním životě, který se skládá z tisíců maličkostí. A díky tomu získáme krásný přehled o naplněnosti křesťanského života. Drobnosti jako je úsměv, poděkování, pomoc bližnímu. Není to o velkolepých darech, které znamenají, že si mne ostatní všimnou. Dávám a konám, protože to tak cítím v srdci. Nechám se vést důvěrou v Ducha Svatého, který si občas vane kam chce. Ale vždy správným směrem – k Boží náruči.
Možná i dnes každý z nás zažívá „malé kostnické koncily“, kdy je obviňován ze lži. Určitě to není tak drastické jako smrt na hranici. Nicméně tažení bahnem všedního dne, sociálních sítích si se smrtí na hranici leckdy nezadá.
Ale nechci končit tak dramaticky. Kéž k nám Mistr Jan nepromlouvá jako prorok z minulosti, ale jako člověk, který žil v pravdě, trpěl pro pravdu, zemřel v pravdě. Evangelia jsou také příběhy, které se odehrály před x-stoletími. Ale obojí nám promlouvá skrz závoj času. A můžeme si vzít příklad i v dnešních dnech.
Kéž dokážeme pravdu hájit i za cenu, že dostaneme přes prsty. Přiznat si vlastní chybu, abychom ji mohli napravit. Sílu omluvit se, když se něco takového stane. Ale hlavně důvěřovat Ježíši Kristu, který jde před námi a vede nás cestou pravdy, lásky a života. Amen.