13 neděle v mezidobí

Bůh, Ježíš, rodina, pohostinství, sociální bublina, velká gesta vs drobnosti, pozornost, hranice, pomáhat, srdce

Evangelium: Matouš 10, 40-42
Milé sestry, milí bratři,
minulý týden jsme měli poměrně hutný text. Ten dnešní je poměrně krátký, ale o to výstižnější. Hlavní poselství z dnešního příběhu vidím v tom, že vše souvisí se vším. Minulý týden jsme četli, že Bohu záleží i na jediném vrabčákovi. Že nás tak zná, že zná i počet vlasů na hlavě. A dnes slyšíme apel na to, že když přijmeme Ježíše, tak přijímáme i toho, kdo ho poslal. Jedno od druhé nemůžeme oddělit.
Nemusí to být o velkých gestech. Život se skládá z maličkostí. Z úsměvu, podání ruky. Pomoci i za cenu toho, že si uberu ze svého. Prostě udělat něco navíc, překročit své hranice. Abych zjistil, že ta zelená tráva a sluníčko je i za rohem, kam jsem před chvílí neviděl.
Dnešní svět nás tlačí do velkých výkonů. Ukázat, že jsem dobrý, že dokáži velké věci. V bankovnictví, kde jsem v minulosti působil, to bylo postaveno přesně na tomto modelu. Oceňovaný byl ten, kdo prodal nejvíc. To, že jsem pomohl babičce srovnat dokumenty, které jí zůstaly po smrti manžela, už systém neviděl. Ano, schůzka mi trvala o to delší dobu, protože jsme to museli probírat. Ale i to je v pořádku, protože firma prostě musí vydělávat. Jenom mne trochu mrzelo, že neuměla ocenit i takovou situaci.
Když přijde řeč na téma pohostinnosti, vždy si vzpomenu na taťku. Když přijde návštěva, tak se pořád něco nosí na stůl. A ještě posílá mamku do špajzky, zda tam něco není, zda ještě můžeš něco přinést. A ještě si návštěva odváží vajíčka, kytky ze zahrádky. No občas i kotě, když je máme odrostlé. V tom jsem stejný, tedy ne že bych rozdával koťata. Ale jak se říká host do domu, Bůh do domu.
Je to o sousedské a rodinné vazbě. Nikdy nevíme, kdy tuto záchrannou síť budeme potřebovat. Ale takovýmto jednáním budujeme svoji sociální bublinu, ve které se pohybujeme. Věřím, že časem zjistíme, že to nemá hranice.
Na druhé straně stojí přijetí pomoci. Působím jako dobrovolník v Potravinové bance. Věřím, že přijetí pomoci od cizích lidí ve formě potravin také není jednoduché. Vidím to i při sbírkách. Hodně lidí dá bez řečí, a ještě se diví, že děkujeme. Jiní tu sbírku minou bez slova anebo naopak nemají hezká slova. I to je v pořádku. Pomáhejme tam, kde je naše srdce. Pomáhejme tam, kde vidíme smysl. Věřím, že žádný dobrý skutek nezůstane bez odezvy. Možná ji neuvidíme hned, možná přijde odjinud, než čekáme, ale dobro má zvláštní schopnost šířit se dál.
Ježíš v příběhu mluví o prorocích, i o obyčejných lidech, které my nevidíme. My neznáme Boží záměr, nedíváme se na lidi stejnou optikou jako On. My vidíme vagabunda, který nám nestojí za pohled. Ale Bůh vidí milovaného syna, který ztratil rodiče, své blízké. Nikoho jiného nemá. A to jeho chování je obrana, proti světu, kterému on nerozumí. My vidíme obraz, který vysílá do světa dnes. Ale neznáme celý kontext příběhu.
Takže dávání je někdy stejně těžké jako přijetí pomoci. Leckdy nás přepadne stud a nutnost přiznat si, že potřebuji pomoc.
Nemusíme být povoláni k velkým činům, jako je například to, že vynalezneme lék na většinu nemocí, zastavíme války a nastolíme mír. Ono stačí být obyčejným člověkem, který podá pomocnou ruku potřebnému ve svém okolí. Podá skleničku vody žíznivému. Poskytne útočiště člověku, který potřebuje stín a nabrat sílu.
Možná nikdy nebudeme proroky, o kterých budou psát knihy. Možná po nás nezůstane nic velkolepého. Ale může po nás zůstat mnoho podaných rukou, mnoho pohárů vody pro žíznivé a mnoho lidí, kteří díky tomu neztratili naději. A právě v takových chvílích se Boží království stává skutečností mezi námi.
Kéž si uvědomíme, že všechny tyto drobnosti nás přibližují Bohu. Někdy musíme překonat stud a říct si o pomoc. Kapku ke kapce dobrých skutků a vznikne oceán radosti, který poskytne osvěžení všem potřebným. Amen