12 neděle v mezidobí

Bůh, Ježíš, naděje, výzva, nebát se, odpovědnost, naděje, strach, bezmoc, hnací motor, znalost, vrabec

Evangelium: Matouš 10, 24-39
Milé sestry, milí bratři,
Dnešní text je poměrně zhutněný – obsahuje hodně informací, hodně obrazů, které mohou jitřit fantazii. A může trochu vyvolávat složitosti. Nicméně mi z toho vyplývá několik myšlenek a nejvíce asi výzva – Nebojte se!
Kolikrát jsme to jako děti slyšeli, když se nás snažili rodiče v něčem posunout. A my, protože jsme jim věřili, poslechli. A v dospělosti, když stojíme před nějakým rozhodnutím? Najednou se už musíme spolehnout sami na sebe. Na svoji intuici. Na našem rozhodnutí může záviset život někoho jiného. Cítíme odpovědnost za své děti, blízké.
Před nedávnem jsem v zamyšlení zmiňoval, že největší hnací motor v lidském životě je – naděje. A na druhém konci žebříčku, tedy největší brzda je – strach. Mnozí z nás si jej představují jako nějaký stín, který nám sedí na ramenou a vysává z nás energii. Cítíme totální bezmoc, nemožnost hnout nohama vpřed.
Dnešním příběhem nás Ježíš ujišťuje, že v tom nejsme sami. Že se to může stát každému. Bez ohledu na jeho společenské postavení. Může se to stát učedníkovi, i pánovi. A On nám přináší naději. Bůh nás zná. Dokonce mu záleží i na tom drobném vrabčákovi, který nás ráno budí ze spaní. Zná nás tak dokonale, že zná i počet vlasů na naší hlavě. Pro Něj jsme důležití a záleží mu na nás.
Ježíš ví, že přijdou těžkosti. Vždyť přinášíme do světa světlo a naději. A to ne vždy se potkává s přijetím. Bouráme zdi kolem srdcí lidí. Dobru se daří na světle a nepravostem v příšeří. Na sluníčku cítíme teplo, které vyvolává pocit svobody. Plného dechu. Strach nás nutí si dát ruce před sebe, na obranu a cítíme chlad. Proto v tomto příběhu slyšíme třikrát – Nebojte se! Je to důrazné ujištění, že strach nemá určovat směr našeho života.
To, že máme víru, neznamená, že nás žádné těžkosti nepotkají. Ale jistotu, že máme naději. Že to dokážeme zvládnout. Dává nám to důvod, že se neztratíme v temnotě našich pochyb.
S tím souvisí další poselství, které tam vidím – Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. To samozřejmě nutně nemusí znamenat, že se vypravíme do války. Ale jde o rozbití falešných představ a pravd, které jsou mnohdy vydávané jako to ty pravé a jediné.
Evangelium je také výzva k tomu, abychom byli pravdiví. Jednak sami k sobě, ale také ke svému okolí. Skutečný pokoj, který vírou přinášíme, znamená, že nebudeme přehlížet pravdu. Znamená, že ji akceptujeme. Třeba to je něco co se nám nemusí líbit, ale mnohdy s tím nic neuděláme. Možná nás to má naučit, že bychom měli slevit ze svých nároků. Možná nám to otevře oči pro jiný pohled na věc, který časem přijmeme za svůj.
Můžeme si to celé představit jako když je poutník na cestě. Neví co jej čeká za dalším kopcem, za další zatáčkou. Ale stále jde dál s vírou ve svém srdci, že není na cestě sám. Obavy nechává za sebou a jde vstříc slunci, které vykukuje za obzorem. Strach, který cítil na začátku cesty je najednou tentam. A naopak jej posílil, aby se takříkajíc zakousl do svého cíle, že jej zvládne!
Vždyť je to nádherné dobrodružství, které znamená, že nevíme, co nás čeká za obzorem, kam nevidíme. Zkusme z toho strachu, obav udělat přednost. V podstatě zvědavost. Tím otupíme ty hroty, které nás tak zraňují. A nakonec se z toho stane plášť, kterým se nás bude chránit na naší cestě životem.
Když Bůh pečuje i o drobného vrabce, o kolik více pečuje o člověka. Proto nemusíme kráčet se sklopenou hlavou. Můžeme jít dál, třeba s nejistotou, ale nikoli bez naděje. Protože nejsme sami.
Kéž se zbavíme našich obav, strachu, abychom mohli kráčet dál. Vzpřímeně, za svým cílem, který možná v tuto chvíli nevidíme. Ale cítíme v našem srdci lásku, která nás ubezpečuje, že nás Bůh miluje a zná, takový, jací jsme. Amen