1 postní neděle

Bůh, Ježíš, oběť, pochyby, symbolika, čísla, Duch Svatý, poušť, temno, klid, místo pro ztišení, nový začátek, konec

Evangelium: Matouš 4, 1-11

Milé sestry, milí bratři,

připomínáme si první postní neděli, která je známá pod názvem Invocavit. Toto označení vychází ze žalmu 91: „Bude ke mně volat a já jej vyslyším.“

Na začátek si dovolím malé zamyšlení nad číslem 40. V Bibli je mnoho poznámek o číslech, které mají svoji symboliku – např. číslo sedm značí sedm dní v týdnu, číslo čtyřicet může evokovat potopu. Jedná se o období, které je přechodové – tedy období, kdy něco končí a něco začíná. Člověk na začátku tohoto období je nezralý, mladý, zatímco na jeho konci už pomalu přechází do zralého věku, kdy jeho děti dorůstají, zakládají si nové rodiny a rodí se nová generace.

Ale vraťme se k příběhu, který jsme slyšeli. Ježíš byl vyveden Duchem na poušť. Duch Svatý je průvodce, který nás vede. Postrkuje nás v ten správný směr. V tomto případě se nejednalo o útěk, ale o vědomé ztišení, odvedení do prostoru, kde je ticho. To nejhlubší ticho, které až bolí, protože jsme sami se sebou. Nic nás neruší. Žádné vjemy – ani hudba nebo naši blízcí. Je to jako naše nejhlubší nitro, kam vidí jenom Bůh. Můžeme být sami se sebou, se svými myšlenkami. Určitě se nejedná o pohodlnou cestu či pohodlný stav. A proto takové místo odhaluje, jací doopravdy jsme.

V tuto chvíli můžeme být pokoušeni. Mohou se objevovat skryté myšlenky, to, co v nás dlouhodobě doutnají. K Ježíšovi přišla taková myšlenka v podobě ďábla, který jej provokoval. Přišel k němu až ve chvíli, kdy byl na konci čtyřicetidenní doby. Ono je to pochopitelné. Člověk si zvykne na nepohodlí. Možná si řekne, že už v sobě vše vyřešil a začne se cítit dobře. A najednou vyskočí malá myšlenka, malý červíček pochybností, který rozvrtá vše, co má vystavěno. V tu chvíli musíme zakročit a využít všeho co jsme se za tu dobu, kdy jsme byli sami se sebou a s Bohem, naučili.

Když sedím v kostelních lavicích, občas vidím nenápadnou dírku, ze které se sypou malinkaté piliny. Je to červotoč. Jeho cesta začne jako nenápadný čin – skoro neviditelná dírka. A pokud nezasáhneme, tak zničí vše v dosahu. Stejné je to v našem nitru. Jakmile pocítíme, že nás takový malý červíček napadne, měli bychom zpozornět. Může se jednat o zápas o naši identitu: Kdo jsem? Jaký jsem člověk? V co věřím? Co jsem schopen vykonat? Pochybnost sama o sobě není problém, nesmí ovšem ovládnout naše myšlenky.

V příběhu to vypadá, jako když ďábel chce důkaz: Jsi-li Syn Boží, udělej to a to. Dnešní svět je postaven na tom, že musíme dokazovat, kdo jsme a co umíme. Ale zajímá se dnešní svět o to, jakým jsem člověkem? Jaký jsem doopravdy uvnitř? Ježíš nic nedokazuje, on zná svoji hodnotu. Proto odpoví, co odpověděl. Satan chtěl dokázat, že potřebuje k životu hlavně pozemské věci, ale není tomu tak. Samozřejmě bez pozemských věcí nelze žít. Ale neměly by nám bránit se vzdálit od Boha. Je zapotřebí být v souladu jak s pozemským světem, tak i s tím Božím.

Proč bych měl dokazovat víru? A co se potom stane? Budu věřit víc? Jak malověrní občas jsme a potřebujeme důkazy na všechno. Co kdybychom prostě věřili? Žili prostý život, který nepotřebuje důkazy. Co kdybychom jednoduše přijali, jak to vše je? Ono stačí se dívat správnýma očima. Dívat se kolem sebe – pak nepotřebujeme důkazy o Boží moci. Bůh nás má rád takové, jací jsme i s našimi chybami. Použiji citát z postního dopisu bratra Lukáše, v němž je citováno vyprávění jednoho indického jezuity o člověku, kterému všichni říkali, jak se má změnit. A nakonec jej zachránil jeho blízký přítel, který mu říkal: „Neměň se. Mám Tě rád takového, jaký jsi.“

Jestli bychom si měli o postní době něco uvědomit, tak je to právě vědomí, že jsme milováni takoví, jací jsme. Nemusíme sebemrskačsky činit jedno pokání za druhým. Některé věci se nezmění. A možná v tu chvíli, kdy si toto uvědomíme, nastoupí ten blažený stav. Už v nás nebude hlodat ten malý červíček pochybností. Protože jej prostě přijmeme jako součást svého života a už nad námi nebude mít moc.

Ježíš ke konci příběhu odpovídá: „Je psáno.“ Neobviňuje, nehází špínu, že ďábel je špatný. Že musí věřit jinak apod. Odpovídá: „Je psáno.“ Ježíš neodpovídá emocí. Neodpovídá silou. Odpovídá Slovem, které zná a které v něm žije.

Na konci zamyšlení se vracím k myšlence, kterou jsem uvedl na začátku – Invocavit – „Bude ke mně volat a já jej vyslyším.“ Ježíš vytrval, odvolával se na Boha, myslel na něj. A v tu chvíli se zjevili andělé. Ve chvíli, kdy uvěříme, že Bůh nás miluje takové, jací jsme, pukne skořápka, kterou máme kolem srdce. Padnou klapky z našich očí. A uvidíme světlo, i tam kde jej ostatní nevidí. A proč my jej vidíme? Protože věříme a víme, že to tak je. Bůh nás miluje takové, jací jsme – ale nenechává nás takové, jací jsme. Protože stojíme na Slově, stejně jako Kristus na poušti.

Pane, začíná postní doba. Dej ať dokážeme nahlédnout do svého nitra. Přiznat si, jací jsme a vše Ti odevzdat. Vždyť Ty nás miluješ a přijímáš takové, jací jsme. Kéž toto dokážeme i my. Amen