1 neděle po Velikonocích - Quasimodogeniti

Bůh, Ježíš, Velikonoce, zvěst, vzkříšení, radost, víra, křest, nový začátek, důkaz, nevěřící, blahoslavení

Evangelium: Jan 20, 19-31
Milé sestry, milí bratři,
dnes slavíme neděli, která je také známá pod názvem Dominica in albis – Neděle v bílém. A to z toho důvodu, že končí osmidenní období, kdy novokřtěnci chodili v bílém. Nosili bílá křestní roucha.
Bílá barva je znakem nevinnosti, slavnosti, nového začátku. A tak i začíná příběh. Ježíš se zjevuje učedníkům, kteří se skrývají za zavřenými dveřmi. Jsou zavření. Mají strach. Ještě nepoznali plně následky Ježíšovy oběti na kříži. Dívají se na to lidskými očima.
On je zdraví – Pokoj Vám. Nehrozí, nevyčítá. Přináší klid do rozbouřené doby. Dostávají úkol – nést pokoj dál. Stejně jako dostal Ježíš potvrzení od Otce, tak učedníci dostávají požehnání od Ježíše. Zároveň neskrývá, že by zmizely rány po ukřižování.
Když se v našich životech stane „něco“ co nás zraní. A nemusí to být nutně fyzické povahy. Tak takové zranění po čase nezmizí. Stane se naší součástí, ale není již naší prioritou. Bude nám připomínat tu špatnou situaci, ale nebude to pro nás to hlavní. Rány se nehojí tím, že se v nich budeme vracet pořád dokola. Protože, se nikdy nezahojí. Vše má svůj čas, který je potřebný k přijetí situace. Budeme nést svoje jizvy životem, ale nebudou nás ovládat.
Sílu ze zhojených ran a požehnání od Krista nás zavazuje. Neseme si díky tomu odpovědnost, že budeme roznášet pokoj. Vede nás to ke službě a následování.
A nyní v příběhu následuje zvrat. Přichází na scénu Tomáš, který Pána neviděl a proto nevěří. Ježíš se tedy opět učedníkům zjeví a vyzve Tomáše, aby se na ty rány podíval. A prohlásí – Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili. Na první pohled to může budit trochu dojem, že někteří jsou lepší než jiní. Ale není to tak! Naopak to ukazuje, že Ježíš neodmítá nikoho z lidí, kteří jsou hledající. Mnozí mají pochybnosti. Mnozí si říkají, že i když několikrát padli, tak nemají šanci. Jak se mýlí!
Opak je pravdou, každý z nás jsme jedinečný, proto máme každý z nás jinou cestu k Ježíši. Každý k Němu přicházíme jinak. Jak jsem již psal – neseme si svoje životní příběhy, svoje jizvy.
To je na křesťanství to úžasné – nikoho neodmítá. Dává naději všem lidem.
V závěru příběhu se píše, že je zapsáno pouze jenom část, a to taková slova, abychom uvěřili. Ostatní bylo určeno pro učedníky. Opět to souvisí s naší jedinečností. Potřebujeme pro svůj život něco jiného. Každému chutná něco jinak kořeněné. Někdo má rád kávu s mlékem a jiný, ji pije zásadně bez cukru. Jak by mohla být víra stejná? Základ je stejný – Bůh. Ale cest a cestiček je mnoho.
Kéž si dokážeme udržet a nalézat víru i přes naše nedostatky. A dovolíme srdci i rozumu, aby byli v souladu. Kéž dokážeme růst i na základě našich životních zkušeností. A zranění nás nezničí. Naopak nám dovolí získat zkušenosti a budeme silnější. Kéž dovolíme prostoupit náš život radostnou zvěstí o vzkříšeném Kristu, který přináší naději mezi všechny lidi na celém světě, bez rozdílu. Amen