Zrada na norské voliče a následné schovávání se

Výživná sdělení. Sledování reakcí Norů po trapasu s politickou nepoctivostí je počteníčko. Pakliže vyhrála Dělnická strana volby na lichých premisách, přinese toto oklamání voličů, tato ostuda naší rádoby demokracie, pád vlády?

Zdaleka nejdůležitější tuzemská událost minulého týdne v Norsku bylo úporné bouření se širší veřejnosti, až se vrchnost se zlou potáže. Jako lichá vnadidla měla strana ve volebním boji /a to především z úst předsedy vlády a strany Jonase Gahra Støreho, ministra zdravotnictví a místopředsedy strany Jana Christiana Vestreho/ využít nereálných příslibů bezplatných trajektů a škrtání půjček studentům, jež se rozhodnou po studiích usadit mimo největší města přesto, že rozpočet již byl dán a naplnění pro nekrytí rozpočtem neumožnil. Aby toho nebylo málo, byla Dělnická strana sama jednou ze stran, jež na další financování těchto již zavedených položek z nastávajícího rozpočtu nepřistoupila – a bylo to takhle naplánované. A ještě ke všemu strašili pravicí, že je proti, ačbyla sama Dělnická strana také proti. Jako první s debaklem přisel deník Verdens Gang a od té doby neuběhl den, aniž by ho neřešilo některé významnější masmédium. Anebo i taková s naprosto zanedbatelnou čtenářskou základnou jako např. Fjordabladet.

Pěkně přestřelili a zavařili si. Státotvornou/státonosnou stranu zachvátila panika. Její přední představitelé se nyní naváží do kritiků vinících je ze lží a oni do nich. Fikaně si je dlouho přezíravě dobírali, Norové si ale povětšinou nepřiznali, že jsou zrazováni již odedávna. Také třeba proto ty výlevy emocí. Řadový občan se za bohulibými, byť plamenně propagandistickými řečmi plahočil tak, jak jen uměl. Že se to přehoupne do té míry jako tento týden, to mohl tušit jen málokdo. Kdekdo si odplivnul nad tím, co jsme to za národ. Co se stalo s pravdou a zacházením s ní v norské politice?

Aby zas vyhráli volby a sápali se k moci musela pravda ustoupit a tím nejen strana, nýbrž i celý její podpůrný aparát nesmírně poškodily celou politickou kulturu Norska. A co je horší, dodnes tvrdošíjně zapírají, že by vědomě lhali, zatímco se omlouvají pomoci dalších lží. Ministryně vysokoškolského vzdělávání Sigrun Aaslandová se ani nechtěla omluvit za porušení příslibu a ani nesouhlasila s tím, že se o porušení slibu jakkoli jedná. A nejen to. Premiér Støre za působení své vlády odvolal několik ministrů, přičemž slovo „důvěra“ zneužil jako součást odůvodnění, proč musel/a dotyčný/á odejít. Nyní je sám ve téže situaci. Můžeme věřit lživému premiérovi? Můžeme věřit vládě, jež nebije na poplach, když se dezinformace stanou bagatelizovanými jako součástmi každodenního života, aby si připevnila moc?

Poněvadž ať patří každý jednotlivý Nor politicky kamkoli, panovala napříč spektrem tichá shoda o tom, že musí být možné, aby jeden druhému důvěřoval. Neboť v Norsku existují ještě stále nepřekročitelná etickými mantineli. Těm se čelní představitelé Dělnické strany zpronevěřili. Těch kouřových clon, za níž se dotyční snaží schovat, bylo více a nyní zápasí o svou politickou budoucnost. V prozření oněch lhářů ovšem věří jen málokdo. Proto ta rozrůstající se podezíravost a polarizace. Proč být z norského politického systému hrdější než z kteréhokoli jiného, je-li ta důvěra politiky tak snadno zneužitelná?

Pro další vymalování závažnosti situace bych vám rád přeložil slovy s přeneseným významem, jejímiž se debaklem provinili snažili propad vyžehlit, nicméně by zřejmě byla nepřeložitelná. Buď jak buď, přicházejí zkratka v poměru k měřítku, o němž tu běží. O to trapnější a méně věrohodné je to, že výroky přišly od strany obklopené tolika poradci pomalu vkládajících politikům strany slůvko po slůvku do úst, co, jak a kdy mají sdělit masmédiím.

Tzv. opozice je vesměs potichu a zdá se, že je s Dělnickou stranou jedna ruka a netřeba nic kazit. Třeba se bojí, že by se příště odhalily podobné praktiky, jež rovněž nesnesou světlo světa? Strana, jež nejnesmiřitelněji napadává blafující partaj a její mocipány, jež si své voliče brává na paškál pro srandu králíkům, je bývalá koaliční Strana Středu.

Přitěžující je i skutečnost, že ministr financí Jens Stoltenberg před probíráním rozpočtu uprchl do Stockholmu, Kodaně, Londýna a Frankfurtu, kde uváděl na trh svou novou knihu. Podle Trygveho Hegnara, redaktora listu Finansavisen, nedbal ohledů na pověst vlády a politiky. Spolu s předsedou vlády Størem se navíc vyhnul schůzi, kde členové parlamentu mohou klást ministrům otázky, na něž se spontánně odpovídá, aniž je ministři kdy předem uslyšeli.

Podle Helgeho Simonnese, komentátora deníku Dagsavisen, by Dělnické straně svědčilo se s rozpočtovým debaklem vypořádat obšírně a transparentně. To přesto, že Jens Stoltenberg, ministr financí, se nechal slyšet, že pitvat interní procesy kolem rozpočtu není účelné.

Jak to pojal Per Thorstad, starosta Dělnické strany ve kdysi olympijském městě Lillehammeru, prostřednictvím deníku Gudbrandsdølen Dagningen, nezbývá straně, jež se k moci dostala arogancí, drzostí, úkladnými lžemi a uvádění v omyl nic jiného než to, aby odstoupila.

Potenciálně se vystavují riziku trestního stíhání, na což někteří, jako např. veterán norského parlamentu Carl I. Hagen z Pokrokové strany prostřednictvím www.nettavisen.no, také upozorňují. Paragraf 10 zákona o odpovědnosti uvádí, že člen vlády, jenž způsobí nebo přispěje k tomu, že majetek státu nebo jiné finanční prostředky nejsou řádně využívány nebo spravovány, nebo který jinak prokáže neschopnost nebo nedbalost ve své činnosti, bude potrestán pokutou nebo odnětím svobody až na 2 roky.

Dále paragraf 151c norského trestního zákoníku pojednává o kupčení s hlasy a nepatřičném ovlivňování hlasování. Pokuta nebo odnětí svobody až na 2 roky se uloží každému, kdo ve volbách jedná takovým způsobem, že někdo neúmyslně nehlasuje nebo hlasuje jinak, než zamýšlel. Účelem tohoto ustanovení je zajistit hlasování voličů na svobodném a reálném základě. Nikdo nesmí být manipulován ani uveden v omyl volit někoho jiného, než skutečně chce. Poskytováním nepravdivých informací s cílem ovlivnit voliče mohou být politici v případě prokázání viny potrestáni paragrafem 151c za nepatřičné ovlivňování hlasů. Jenže co když má vládní strana již odedávna své „drápy“ hluboce v soudnictví, že by případné podání žaloby přišlo vniveč již kvůli tomu?

Otázkou je, zda se někdy prokáže nedbalost těmto „služebníkům prostého lidu“, když lhali voličům, aby zajistili, že mnoho z nich hlasovalo pro Dělnickou stranu místo další strany, a tím rozhodlo o volbách do parlamentu. Pokud si ani své počínání ani způsobené škody neuvědomují, pak v podstatě přiznávají, že nejsou způsobilí sloužit ve vládě. Podle jednoho scénáře možná někdo navrhne norskému parlamentu, aby zvláštní Komise pro odpovědnost prošetřila, zda se zejména Støre a Vestre, ovšem i další, dopustili trestných činů.

Na závěr dlužno dodat, byť je to třeba zbytečné , že bezplatné trajekty a výmaz (části) dluhu ze studií jsou pro většinu voličů až dost nepodstatné ve srovnání s palčivějšími otázkami, jež opravdu hýbou norskou společností. A tak slouží jako úhybný manévr, chléb a hry, zatímco je holotě odpoutávána pozornost, aby byla přesvědčena o tom, jak drsné boje se v parlamentu jménem nás všech svádí.