„Země ošklivé novodobé architektury“

Místo zakotvení tu je vykořeněnost: Rovnováha mezi řádem a diverzitou je značně narušena. Nepochopení kvalit a možností jednotlivých měst a obcí kazí vzhledy a panoramata tam, kde se střetává ráz místa s vizemi experimentujících.

Řada Norů se mi svěřilo tím, je podle nich se snad nenajde země s tolika nehezkou architekturou jako v Norsku. Zemi srubů, tzv. sloupových kostelů a další dřevěné architektury, jež podle www.riksantikvaren.no /norského ústavu památkové péče/ patří k nejstarším dochovaným příkladům na světě, kde je ovšem v současné době příliš drahé, aby se stavělo krásně a útulně? Nebo kde od 2. světové války snad řádí brutalismus a kde kopírovat nebo alespoň nechávat se inspirovat slohy minulosti je zapovězené jen proto, že pod snůškou záminek „nemůžeme“? Popř. země, kde si ti, jež o ztvárnění prostředí měst a obcí rozhodují, chovají představu, že jsou řadoví občané příliš hloupí na to, aby pochopili, co je to skutečná krása, v čem tkví a od čeho se vyvíjí?

Stále rostoucí občanskou iniciativu Arkitekturoppgjøret Norge /Norské vyrovnání se s architekturou/ sledují přes sociální sítě desetitisíce osob, vč. architektů. Především tam a v odborném časopise Arkitektur probíhá poutavá i srdcervoucí výměna názorů na současnou architekturu, jež nehledě na účelu vypadá bezduše monotónně a bezcharakterně nakreslené na jedno brdo, což nabízí jen velmi omezené vizuální podněty, natož nějakou vzpruhu do života. Podle řady průzkumů zveřejněných těmito zdroji jsou takřka všechny nové veřejné budovy přijímány s odporem. Přesto se nikdo nezajímá o to, jaká architektura se obyvatelstvu líbí. Lidé žijící v tom prostředí, kde se staví, nemají žádný vliv na jeho podobu.

Už bylo dost rychlého ničení městského prostředí a nahrazování betonovými a skleněnými „bunkry“ pod záminkou modernizace. Krabicovitá asymetrie a „estetika dóz na prášky“ jsou, zdá se, bonmotem a fetišem norských architektů-modernistů, stejně jako snaha o co největší výšku i tam, kde to příkře koliduje s okolní, třeba starší zástavbou. Klidně „mrsknou“ monstrózní „zeď“ výškových budov-“mechanických bestií“ za daleko lidštější nižší budovy. Expanze přináší příšerné kontrasty, jež musíte zažít, abyste pochopili, jak moc se příčí všem zásadám psychosociálních aspektů architektury, abyste se cítili v pohodě.

Hlavní představitelé represivní modernismu prý obsadili klíčové role a autoritářsky znemožňují všechny, jež by mohli mít jiné názory. Neberou „ne“ jako „ne“, nanejvýše se pokusí vůči politikům argumentačně polevit, pokud jde o „násilnou“ výšku a další ambice budov, popř. příslibem nových pracovních míst, krátce zcestovalými stavebními hmotami a nízkou klimatickou stopou či dalšími „zlehčujícími okolnostmi.“ Aby prosadili „šetrnější“ verzi projektu, jež je stejně „násilná“ a vykazuje více méně tytéž parametry. Města již oplývají přehršlem „signálových staveb“. Co vlastně „signalizují“ a proč nemohou do celku nenápadně zapadnout? Že by napovídaly o městech, jež se pod tlakem vždy ohnou a na návrhy novostaveb kývnou? A co je zapotřebí, aby bylo všem jasné, že o signálovou stavbu nejde, nýbrž o pouhou triviální vysokou stavbu, díky níž si slibují stavitelé, potažmo developeři, prodejci, popř. politici a úředníci trpící komplexem méněcennosti, jež stáli u jejího zrodu, že jejich ega vyniknou, budou se vzájemně stavět na odiv a plácnou si po ramenou? Anebo že by ohánění se pojmem „signálová stavba“ snad bylo nějaké eso, jež jim vyklestí cestu stavebním řízením na úkor žádostí ostatních?

Nejen Norové slyší na okázalá, leč obsahově vyprázdněná hesla a holdují nádechům exkluzivity a proto se plně při smyslech rádi nechají oslnit a naletí. Otrocky „papouškovaný“ novotvar „signálová stavba“ je podle slovníku Norsk akademisk ordbok opakem toho, jak si ho veřejně vykládají a pronáší většina, okolo ní se točí: Vůči svému okolí vyčnívá v kladném slova smyslu a přispívá k vytvoření místní identity. Podle kritiků však místo toho vysílá spíše nouzové signály.

Podle některých kritiků ze zmiňovaných zdrojů jsme se ohledně přizpůsobování místům a estetiky od pováleční šedě a temnoty povrchů vůbec nepohnuli. Staví se čím dál kompaktněji a zeleň je omezována na nezbytné minimum. Jako kdyby se konaly závody o to, kdo má na vyplození co nejobjemnější, nejomšelejší a nejnenapaditější stavby, jež musí být na očích co nejvíce obyvatelům daného města k nelibosti a pro pohoršování všech.

Nevíte, co máte, dokud o to nepřijdete. Na mnoha místech tušíme, že historické dřevostavby byly na vadu těm, jež nakonec protlačili ty novostavby a to proto, že ubíraly lesk novodobé tvarové mluvě, jež vstřebala funkčnost krásně vyasfaltované bývalé zeleně. Je zásadní se soustředit na budoucnost a vyhnout se nostalgii, což je v Norsku často považováno za zpátečnictví. Nuže, stejně je krása prý natolik subjektivní, že se jí nelze řídit.

Aby se znázornilo, jak nepochopitelně šedá a smutně vypadající je novodobá architektura třeba takového Osla, stačí umístit vedle sebe snímky Bjørviky, okázale prezentované výkladní skříně architektury a, dejme tomu, skvostné kodaňské přístavní čtvrtě Nyhavn. Jako kdyby byla šeď povýšená na národní barvu. Není to pro námořní národ hanbou nemít při vplouvání do města fjordu, jak je Oslo také přezdíváno, něco, z čeho se může kochat? Kromě toho to vytváří dojem dystopického prostředí pro zemi s omezeným počtem slunečních hodin.

Norové přirovnávají v komentářích svou novodobou architekturu k sovětské, severokorejské či jinému agresivnímu, militaristickému či autoritářskému stylu. A my máme v tomhle ještě pokračovat? A pokud by si to uznalo za nepovedené dost lidí, což se asi jen tak nestane, jak dlouho budeme muset čekat, než se pustíme do strhávání těch kazících staveb? Kouzlo pohádky Císařovy nové šaty nebylo v malém chlapci, jenž odhalil veškerou tu přetvářku a faleš, nýbrž v davu kolem něj, jenž vyvodil z jeho jednání následky.

Současně všude, nejen v Oslu, chátrají honosné, cenné stavby, jak praví listy Avisa Oslo, Bergens Tidende a další. Proměnit luxusní vily v chatrče mnohdy zabere jen několik málo let. Paradoxně je mnoho z těchto nemovitostí ve vlastnictví města. Tyto hodnotné nemovitosti chátrají, zatímco problém nedostatku bytových jednotek se stává stále více palčivým. Ony budovy bývají v současném stavu nevhodné k využití a obvykle naléhavě potřebují sanaci, přitom mívají památkové hodnoty, jež znesnadňují demolici.

Avšak někteří poukazují na to, že se i tady nakonec vystřídá příliv i odliv. Na webu think tanku Minerva se píše o studentech architektury norské technicko-přírodovědné univerzity v Trondheimu, jež se v Norsku poprvé za téměř sto let specializují na tradiční architekturu. Loni obdrželi první z nich své diplomy. Přestože vedení ústavu o to nejevilo zájem podepsalo 40 % studentů výzvu k rozšíření nabídky přednášek o tradiční architektuře. Podle vedení mají být budovy posuzovány podle „narativů“ a nikoli krásy. Jako kdyby bylo na architektuře minulosti, takové „klasice“, něco morálně méně hodnotné, cosi nahnědlého, no vyjádřeno slovníkem „pokrokových“ nejen architektů shazujících onu občanskou iniciativu přímo trumpovského. Norská diskuse o architektuře, podobně jako jiné norské debaty, je výrazně ovlivněna rétorikou a používáním jazyka. Vždyť již spisovatel George Orwell tvrdil, že kdo ovládá mluvu, ten rovněž ovládá to, jak lidé myslí. Uvedl to Thomas Flemming, předseda občanské iniciativy Norské vyrovnání se s architekturou.

Architektura je účinný prostředek, jak oddálit obyvatelstvo nejednoho národa od jejich dědictví, identity, příslušnosti a duchovní inspirace a těžko by to bylo možné bez přerušení kontinuity národní kultury, vlhký sen mnoha globalistů. A kdo ví, co mají ještě za lubem norští architekti a politici, jež se zdají být „jednou rukou“ s nenažranými investoři? Ovšem skutečnost, že mnoho měst a obcí již bylo „znásilněných“ a zkažených, není argumentem pro další nevkusné stavění.