Za čachrování s cenami padla obří pokuta

Norská Inspekce hospodářské soutěže udělila místním potravinářským řetězcům rekordní pokuty ve řádech celkem 4,9 miliard norských korun, ovšem bez ohledu na to, že se odvolají budou to jako vždy zákazníci, co to finančně odnesou.

Přednesl to prostřednictvím deníku Østlendingen Odd Gisholt, odborník na obchod s potravinami. Závažné a 13 let dlouhé porušování zákona spočívá v ilegální spolupráci mezi řetězci ohledně cen oslabujících konkurenci, jak sdělila pro zpravodajský web Nettavisen ředitelka Inspekce Tina Søreideová. Řetězce Norgesgruppen, Rema 1000 a Coop si totiž léta (a jako třeba v případě náhodného zboží, konkrétně vídeňských párků dokonce 14krát denně) posílají ke konkurentům desítky tzv. lovců cen a tímto čachrováním zmizely pohnutky konkurovat si vzájemným snižováním cen. Kolik to ale stálo zákazníky, to nikdo neví.

Ovšem výše pokut byla upravená z původně v r. 2020 ohlášených závratných 21 miliard norských korun. Odůvodnění této úlevy bylo, že Inspekce ještě nebyla toho názoru, že spolupráce řetězců byla svým záměrem konkurenci škodlivá. Přesto byl úřad přesvědčen o tom, že následky spolupráce na vzájemném zmapování cen škodlivé být mohly (řetězce si navzdory svému dušování si tlačily ceny nahoru), a proto případ neodložil.

Anders Nordstad, odborník na ceny potravin, míní prostřednictvím norského rozhlasu, že tyto miliardové pokuty názorně ukázaly, že se musí změnit norský systém obchodování s potravinami. Řetězce si nezasloužily důvěru, jež jsme jim prokazovali, když se díky nekalé praxi nevyplácí snižovat ceny skrze konkurenci a bez většího rizika je proto vyšroubují nahoru, čímž podvádějí zákazníci. A když mohou rychle následovat konkurenti, nezbyl již žádný důvod k tomu snižovat ceny, protože by na tom prodělávali všichni. Prý není únosné, že většina vytvářených hodnot zbyde poslednímu článku, a sice řetězcům.

Ověřování si cen konkurence pomocí tzv. lovců cen je nezbytné podle Christiana Lykkeho, majitele Bunnprisu, čtvtého velkého norského řetězce, jenž nepatří k těm, jež byly pokutovány. Dělají to prý všichni obchodní činitelé, jinak by svou činnost provozovali poslepu a nevěděli by, jaké ceny jsou správné, což je předpokladem pro konkurenci. Návratnost kapitálu branže je podle Lykkého v pořádku, nicméně zisk je někde mezi 2 % a 3 %, což je méně, než si přidávají, dejme tomu, švédské řetězce, a to proto, že konkurence je vyhrocenější.

Navzdory tomu, že ve Švédsku žije jednou tolik lidí jako v Norsku, je to druhá země, jež má více potravinářských obchodů. A aby toho nebylo málo, roste jejich hustota zejména ve městech. V hlavním městě Oslu je v průměru 137 obchodů v dosahu desetiminutové cesty (ve srovnání je jich ve švédském Stockholmu pouze 35) a dejme tomu v městě Skien 130 km od Osla je na úseku dlouhém necelých 20 km celkem 14 poboček řetězce Kiwi a stejně tolik poboček řetězce Rema 1000 plus řada obchodů dalších řetězců jako Coop, Spar, Joker a Meny. Analytik Bjørn Nygaard sleduje trh s potravinami desítky let a jeho rentabilitu. Podle něj a prostřednictvím zpravodajského serveru Nettavisen jsou v následku zákazníkům neprospívajícího vývoje norské obchody s potravinami dražší a méně kvalitní (třeba co se týče sortimentu) než by jinak byly. Podíl diskontních prodejen roste a tvoří přes 70 % trhu, avšak není to proto, že to takhle chtějí zákazníci. Pro majitele jsou ale na provoz nejjednodušší a nejrentabilnější. Podle Nygaarda jsou pro zákazníky důležitější než ceny kritéria jako dostupnost a poloha konkrétního obchodu. Necelá polovina norských potravinářských obchodů je provozována formou franšíz. Potravinářské řetězce vydělávají také na dodávkách zboží do obchodů, protože vlastní i velkoobchody.

Zástupci řetězců se dušují, že velká hustota prodejen vede k ostré konkurenci, ovšem podle Nygaarda je opak pravdou. Espen Bogen, autor knihy Rik på lavpris či v češtině Bohaté díky nízkým cenám, uvádí, že ceny vyšroubují nahoru také netransparentní bonusy a převody peněz dodavatelů. Ti řetězcům platí za spolupráci - za to, že řetězce různými způsoby propagují zboží dodavatelů i za polohování zboží v obchodech. Tento tok financí v opačném směru podle Bogena ženou ceny uměle výše a výše. Jenže vše musí kompenzovat zákazníci a jim zůstane ten konečný účet. Faktury dodavatelů řetězcům by měly být ty jediné a v opačném směru by se měly zakázat předpisem v obchodním zákoníku.

V Norsku není třeba se dívat dlouho na televizi či poslouchat mnoho minut rozhlasového vysílání, než se spustí ten povyk kolem „hesel“ řetězců „My jsme utlačovatelé cen“ apod. Další činitelé, mj. politici, zákazníkům namlouvají, že vyrábět potraviny v Norsku je drahé. Pravda, norští zákazníci za ně neplatí jen ceny na cenovkách, nýbrž i přímé dotace státu zemědělcům i cenu za celní bariéry. Ty mají podle politiků i zástupců zemědělských organizací zajistit, aby byli norští zemědělci schopni vyrábět co nejvíce bezpečných norských potravin ve stále nepokojnějším světě a konkurenceschopní vůči dovozům ze zemí se zcela odlišnými životními podmínkami zvířat a rozsáhlejším používáním antibiotik a injekcí a masivním ostřikováním zeleniny a ovoce. Podle Lene Westgaardové-Halleové, mluvčí živnostenské a obchodní politiky středoliberální strany Høyre a prostřednictvím deníku Nationen je dokonce téměř 50 % obsahu nákupního koše Norů vyňato konkurenci proto, že je chráněno cly. Týká se to hlavně mléčných a masných výrobků. Ovšem strana Høyre chystá nové klimatické daně na maso i na obaly mléka. Navíc dávají řetězce mnohdy přednost zahraničním výrobkům jako letos, kdy se řetězce předzásobily, museli vyhodit cca. 70 tun z rekordní úrody norští pěstitelé švestek, jak uvedl zmíněný list Nationen.

Podle profesora Tora Wallina Andreassena a webu veřejnoprávní televize NRK spekulují řetězce stále častěji v matoucích relativních slevách typu Tři výrobky za cenu dvou s tím, že lacinější z těch tří je na náklady řetězců. Zneužívají toho, že zákazníci málokdy mají čas ani nástroje, aby se dopočítali k tomu, kolik skutečně ušetří. Ve výsledku si tak kupují více, než si původně myslejí.

Mocné řetězce do značné míry rozhodují, co má národ jíst a to za ceny, jež si určují samy. Oligarchové si ukrajují stále větší kus koláče a ačkoli bylo nedávno zakázáno jejich vzájemné vylučování a znemožňování pomoci tzv. záporným věcným břemenům, jež zakazovala konkurentům zakládat pobočky a expandovat v týchž lokalitách, zůstávají v platnost tajné dohody řetězců o výlučnosti, jež mají hájit investice v nové prodejny a nesou tytéž následky.

Pro zákazníky sotva nastane nějaká změna k lepšímu, neboť norská Inspekce hospodářské soutěže se nejspíše opět ztrapnila. Domnívá se to ekonom Kjell-Magne Rystad, sloupkař webu Nettavisen. Ten se odvolává na deník Dagens Næringsliv, prostřednictvím nějž tvrdí profesor práv Erling Hjelmeng, že rozhodnutí úřadu je senzační a nemyslí si, že obstojí. Vždyť jsou ceny konkurentů dostupné úplně všem, vč. řetězců, jež byly pokutovaní za to, že dělávaly přesně to, co měly podle učebnic ekonomie dělat, aby fungovala konkurence: Osvojovat si informace o cenách.

Přední odborníci norského obchodního práva jsou podle Rystada již „přisátí“ k případu a patrně se to neobešlo bez šampaňského. Zde se bude fakturovat vrchovatě, však někteří z nich si účtují 8 900 norských korun za hodinu. Až se případ nakonec zhroutí, může být vynaloženo několik stovek milionů korun na právníky a další náklady. A stejně jako vždy tyto náklady končí u koncových zákazníků, uzavírá Rystad.