Vzácné nálezy v norské jeskyni

Žádné jiné místo na Severu si prý nezadá s čerstvými objevy v jeskyni nedaleko severonorského města Narvik. „Vyrazilo mi to dech“, zprostředkuje své dojmy profesorka Univerzity v Oslu.

Nález starý 75 000 let přiměl norské vědce k jásotu. V té době bylo severní Norsko zcela jiný svět, jak nám přibližuje web www.dagbladet.no s odkazem na www.nrk.no. Představte si krajinu připomínající dnešní Špicberky. Chladnou, leč ne zcela pokrytou ledem. Sobi kočují přes otevřené prostranství s nízkými porosty a polární lišky se plíží k zajícům mezi skalami. Podél pobřeží lámou hladinu oceánu ledové kry, zatímco se v hlubinách toulají velryby, tuleni a mroži. Lední medvěd je králem zvířat na severu a nad hlavou krouží ptáci z čeledi alkovitých, jeřábi a havrani.

Tady se to během mírnějšího období doby ledové podle badatelů jen hemžilo životem.

Pak povrch pokryl led. Narostl do několikakilometrové tloušťky, drtil hory a půdu a zanechával po sobě pustou krajinu. Stopy po těch, jež zde kdysi žili, byly téměř vymazány.

Ovšem ne zcela. V jeskyni Arneho Qvama v Kjøpsviku v okrese Narvik, jež byla odkryta tehdy, když před zhruba třiceti lety razili silničáři tunel, objevili vědci to, co označila norská masmédia za pokladnici dávnověkých památek. Tisíce kosterních pozůstatků ležely ukryty ve tmě, nedotčených po dobu 75 000 let.

Bylo to dechberoucí. Stojíte tam a říkáte si: „Páni!“ Pamatuji si, že to na mě udělalo dojem i druhý rok, co jsem tam byla. Pokaždé, když vejdete dovnitř se ve vás vzbudí pocit „Páni, to je úžasné!“, líčí vědkyně Sanne Boessenkoolová. Je odbornicí na prehistorické DNA a podílela se na vykopávkách kostí v letech 2021 a 2022. Popisuje to jako „okouzlující“, když může v podřepu v temnotě jeskyně držet v ruce něco, co tam zůstalo po tisíciletí.

„Když se nad tím zamyslíte, je to ohromně vzrušující. Toto představuje svět, jenž sahá daleko do minulosti a svět se od té doby tolik změnil. Mezi dobami, kdy tato zvířata žila, a dneškem, kdy se tomu místu dobýváme my, tam bylo několik období silné vrstvy ledu.“

Jedním z vrcholů v průběhu vykopávek byl bezesporu objev obratle ledního medvěda. Bylo to to největší, co bylo nalezeno, a zároveň to nejhezčí! Řada kostí ledních medvědů se zde našla již v 90. letech. Sada DNA svědčí o tom, že se geneticky lišili od dnešních ledních medvědů. Je to neuvěřitelně vzrušující, sděluje Boessenkoolová.

Tento objev je údajně třetí nejstarší fosilií ledního medvěda na světě. Další dvě byly nalezeny na Špicberkách a Aljašce a obě jsou staré asi 100 000 let.

Nicméně pokud jde o to, aby na vědce udělali dojem, nezáleží nutně na velikosti.

Z čeho se ale všichni nejvíce těšíme, je senzační nalezení pozůstatků drobného hlodavce nazývaného lumíkem velkým. V Norsku nebyly nikdy předtím nalezeny. V celé Evropě je vyhynulý a vyskytuje se pouze v arktických oblastech Ruska až po severovýchodní Sibiř, říká nadšeně Boessenkoolová.

Na základě pozůstatků výzkumníci dosud ztotožnili celkem 23 druhů ptáků, 13 různých savců od ledních medvědů a sobů až po kachny a plejtváka obrovského. Dále se jedná o 10 druhů ryb a k tomu několik malých mořských živočichů a jednu rostlinu. Nálezy Boessenkoolová popisuje jako světové unikáty, jejichž existenci mnozí kolegové po světě předem vyloučili. „Pro nás je velmi důležité upozornit na to, jak zranitelné jsou jeskyně jakožto ekosystémy a jak cenná taková místa jsou. Jak pro život, který se skrývá ve tmě, tak i pro pozůstatky z minulosti, které tam leží pohřbeny,“ prohlašuje.

Tu a tam se objeví mamuti, avšak zde máme pohromadě mnoho druhů. Tolik se nenajde nikde jinde na celém Severu. Vysvětlení, proč tolik druhů skončilo v jedné a téže jeskyni, vyvozuje Boessenkoolová z toho, že šelmy do jeskyně zatahovaly svou kořist. Zato v jeskyni nebyly nalezeny žádné pozůstatky vyhynulých zvířat doby ledové, jako jsou mamuti nebo srstnatí nosorožci. Může to být proto, že tyto druhy nikdy neobývaly pobřežní oblast, nebo proto, že jeskyně jednoduše neobsahuje úplný obraz tehdejší divoké zvěře.

Ale co lidé nebo někteří z našich blízkých vyhynulých příbuzných? Na Severu se dosud nenašly žádné stopy po neandrtálcích. Na druhou stranu je toho mnoho, co o tehdejším klimatu, životním prostředí a ekosystémech nevíme,“ říká Boessenkoolová. A tak, když se podíváte na to, co zde nacházíme a jak uvažujeme o životním prostředí, nemůžeme vyloučit, že tu žili.

Neuvěřitelné poznatky jsou prezentovány ve studii nedávno publikované ve vědeckém časopise www.pnas.org, jejímiž hlavními autory jsou Samuel J. Walker a Aurélie Boilardová. Ona norská jeskyně je v ní popsána jako skutečně jedinečný archiv. Nejenže poskytuje nový obraz Norska během doby ledové, ale může nám také poskytnout odpovědi na to, jak přežila zvířata období silných ledových „čepic“ a jak se přizpůsobovala klimatickým proměnám.

Jeden objev střídá druhý, byť zdaleka ne tak starého původu: Rovněž prostřednictvím www.dagbladet.no s odkazem na www.fosna-folket.no se dozvídáme o další norské archeologické senzaci a sice o tom, jak pouhých 20 centimetrů pod ornicí v oblasti Ørlandet v středonorském Trøndelagu ležel člověk, jehož nikdo neviděl více než 1200 let. Zcela obyčejný den se pro Roye Sørenga, jenž prozkoumával terén pomoci detektoru kovů, náhle změnil. Narazil na kusy meče ležící vedle kosterních pozůstatků. Søreng okamžitě upozornil krajského archeologa. Po několika měsících čekání na uvolnění financí tak mohla být vykopána takřka kompletní kostra doby železné, jež byla součástí hrobu. Zde zemědělci rok co rok intenzivně orali, aniž by si byli zcela vědomi toho, co se skrývá těsně pod zemí. Ovšem i tak překvapivě velká část kostry zůstala zcela neporušená.

Jenže nešlo jen o samotnou kostru. Dále byl mimo jiné nalezen meč, jenž měl na onen svět doprovázet dotyčnou pohřbenou osobu a též brousek téhož typu jako ty, o nichž je známo, že byly na začátku 8. století převáženy z Trøndelagu do Dánska. To naznačuje, že zesnulý mohl být na dlouhé cestě, ovšem před tím, než se drsné vikingské nájezdy rozjely naplno.

To, že se takový objev objeví v norské půdě, je vším, jen ne každodenní. Kostry se v Norsku dochovají jen zřídka, poněvadž bývá norská půda velmi kyselá, vysvětluje Raymond Sauvage, archeolog a projektový vedoucí na Ústavě archeologie a kulturních dějin ve Vědeckém muzeu norské technické a přírodovědecké univerzity v Trondheimu. Dotyčný hrob se podle něj pravděpodobně nacházel pod mohylou, jež byla postupně v důsledku zemědělské činnosti po staletích srovnána se zemí.