Vánoční střety s křesťanským kulturním základem

Tradice a zvyklosti jsou pod tlakem: Na jednu stranu většina Norů očekává, že většina oslaví Vánoce dokonale a okázale, na druhou stranu probíhá postupné „odvánočňování“ a vykořenění je nakažlivé.

Pro mnoho Norů rádoby „moderního střihu“ je vše dobré, dokud smí dělat každý přesně to, co chce, avšak jen dokud nebude brát do svých úst slůvka jako předci/generace před námi, minulost/ano, ač si je mnozí z nás potlačujeme, bagatelizujeme či nechceme se k ní jen tak znát, také máme dějiny/, co je typicky norské, norská kultura a hodnoty, či ještě hůře: „kulturní dědictví s křesťanskými kořeny“. Nechceme si stát za tím, že křesťanství bylo podstatný až rozhodující činitel v rozvoji Norska tisíc let. Tvarovalo nás, naši společnou identitu a definovalo nás samotné a to, co jsme. Vážit si toho, natož být s toho hrdý se pro spoustu Norů stalo problematickým pro svůj údajný „vylučující nacionalismus/nežádoucí vlastenectví“. A žijete-li v Norsku navíc kolikrát zarazí nejen stud/zakomplexovanost, nýbrž i neznalost místních této neoddělitelné součásti našeho širšího já.

Zato pro další není jen oprávněné, nýbrž dokonce povinností bránit toto dědictví a vše co zahrnuje čelíc zcela jiným hodnotám a kulturám, jež nám vnucují „elity“ a které rozporují, kompromitují a rozdělují vše, co je nám podstatné a hodnotné a chtě nechtě stále ještě až do definitivního nahrazení tvoří základ společnosti, v níž žijeme. Politolog, spisovatel a zástupce předsedy norského Nobelova výboru Asle Toje se aktuálně ocitl v klatbě. Poté, co v deníku Aftenposten napsal kroniku, v němž hájí a nabádá k obraně proti drolení a ředění donedávna nesrovnatelně jednolitější norské kultury a pospolitosti, jež tvoří základ norské státnosti se na něj totiž jen valí smršť obvinění rádoby progresivních, že koketuje s děsivým souborem myšlenek německého meziválečného období. Aktuálně se opět závodí v tom, kdo ho více natře dohněda, učiní jeho poselství nebezpečným a vůbec se mu podsouvá leccos, co ani nenapsal.

Na tutéž problematiku se na sociálních sítích vyjadřuje Halvor Fosli, rovněž politolog a autor několika knih o tom, jak migrace již nějaký ten pátek dělá z Norska zemí, jež její domorodci přestávají poznávat, aniž by si toho někdo z nich dožadoval. Podobně jako další kritici se snaží argumentovat pro tvrzení, že Norsko, jaké znali, je pryč a politická selhání a odtržení z reality vystavují občanům stupňujícím hrozbám, nákladům i dalším záporným následkům. Těm, jež měli na „staré“ Norsko silné vazby mohou prodělané změny připadat velice pronikavé, aniž uznávala většina politicky korektního Norska jejich zkušenosti či dojmy, vjemy či úmysly.

Jak na www.nettavisen.no postřehla Lily Bandehyová, sloupkařka původem z Iránu, berou Norové norské tradice a pokrmy jako samozřejmost. Ovšem právě proto mohou vymřít. Mnozí nechápou, že kulinárské speciality patří k tradicím, jež národ spojují a že se k nim vážou družení se, láska a vzpomínky a napovídají o rozmanitosti Norska, jeho podnebí i kultuře. Bandehyová slyšela Nory mluvit povýšeně o těchto a dalších tradicích. Jsou z nové „diverzity“ nadšení. Jenže tento postoj, odmítavý k tomu, co dělá Norsko Norskem, národ vyhlazuje.

Toho se prostřednictvím www.klikk.no obává mj. i kuchař, odborník na gastronomii a autor Andreas Viestad a nabádá norské babičky k tomu, aby se ptali, zda opomněly předávat své znalosti o pokrmech a jejich přípravy. Pro Viestada je umět vařit stejně důležité jako umět číst a psát. Někteří z těch, jež nejvíce vyzdvihují kvality norských gastronomických tradic bývají kolikrát potomci Norů v Americe. Či osoby jiných národností než norské. Jako např. britská kuchařka, autorka a televizní osobnost Crystelle Pereira s miliony diváků. I díky ní získává již dlouho jedinečný norský fenomén /sýr karamelové, mírně ořechové a lehce nakyslé chuti/ ​​na oblibě nejen na norských krajících chleba či na vaflích, nýbrž i daleko za hranicemi Norska. Stal se součástí dezertů a receptů na pečivo a Pereira ho nazývá kulturní poklad s globálním potenciálem.

Norů je málo a křehkost naších tradic je značná. O to důležitější jsou Vánoce jakožto referenční bod kontinuity s významem rozpoznatelnosti a jistoty, což je k nezaplacení v jinak hektické komerční době. Proč tedy velebí výrobce čokolád Freia ohánějící se heslem malý kus Norska nápisy na obalech jedné z nejikonočtějších norských čokolád zv. melkesjokolade pro politicky nekorektní nejmenovatelné náboženství, a to zrovna o Vánocích? Dříve zdobíval své výrobky vánočními motivy a poselstvími, zato nyní jsem si v obchodě všiml, že na obalech stojí Den som inviterte til Eid /Kdo pozval na Eid/ a Den som lagde iftar /Kdo uspořádal iftár/. A to přesto, že ramadán začíná až 18. února. Když někdo tohle dělá tak ví proklatě dobře proč, je to promyšlené. Že by vyráběl čokoládu s narážkami na chanuku, židovský svátek světel, či jakoukoli další víru, to opravdu ne a skutečně je to do očí bijící. Podle reakcí na sociálních sítích přibude těch, jež se rozhodnou takto útočícího výrobce bojkotovat.

Není to zcestná a podivínská představa, že se vylučováním minulosti a jejího duchovního světa i zvyků dosahuje inkluze? V deníku Vårt Land se dozvídáme, že koledy a další písně s nenáboženským obsahem automaticky vedou k větší inkluzi. Jenže koledy jsou součást našeho kulturního dědictví, naších dějin a tradic a mnozí lidé je vnímají jako stmelující, od srdce a smysluplné. Proč má být inkluze o odstraňování toho, co nás tvarovalo? Není to zrada vlastní identitě? Vždyť poslech koled či písní s náboženským obsahem není o obracení někoho na víru, nýbrž zprostředkovávání kultury obdobně tomu, jako se to děje vyprávěním pohádek a bájí, pochody při příležitosti státního svátku či zahrání hymny. Copak společnost, jež chce mermomocí pojmout „diverzitu“, nemůže pojmout své vlastní kořeny? Má-li vše pojmout vše, tak každá typičnost a svéráz pozbyde svou specifickou hodnotu, namítají nejen na sociálních sítích kritici.

Tamtéž se dočtete, že zatímco pro některé nebudou Vánoce bez Ježíše Krista a křesťanských prvků, jinak nemají hodnotu a rovnají se dárku bez obsahu. Bez andělů, jesliček, starožitných hrnců Armády spásy na náměstích, pěších zónách a v obchodních centrech, do nichž se sbírá potřebným, bez zpívání koled a mší v televizi i rádiu to již nebude ono. Pakliže se chceme doopravdy snažit o inkluzi, tak budeme vzájemně dávat prostor výrazům na místech, kde se setkáváme. Pokud to neumíme či nedokážeme, pak tato místa již nejsou společná, nýbrž jsme se odcizili jeden druhému. Jinak by se nemohlo tvrdit, že je to ku prospěchu inkluze tehdy, když nekřesťanské Vánoce vyhání ty křesťanské ve školkách i školách.

Kultury se rodí, rostou, oslabují a zanikají. Národ je více než zeměpis, jak ve své kronice připomněl zmíněný Toje a národ není totéž co obyvatelstvo. Dospělo Norsko tam, kdy je víra, ať už náboženská či ne, zesměšňována a kdy si pyšné „elity“, jež zapomněli, komu slouží, dopředu dělají závěry ohledně názorových shod a preferencí? Globalizace prý ke zbratření nepovedlo, naopak jsou rozdíly čím dále zřetelnější tím je provázanost všeho těsnější. Podle zmíněného Fosliho je až na naprosté výjimky pramálo migrantů, jež jsou činorodí zprostředkovatelé norských dějin a kultury a toho se týká i přistěhovalců ze západních zemí. Bývají monokulturní, přičemž se drží krajanů a jejich kultury. Při jejich počtech to uspíší zvrat budování norského národa po staletích.

Pokud jde o duchovno v Norsku, tak sdělovací prostředky mj. s odkazem na údaje norského statistického úřadu na www.ssb.no již léta uvádějí, že se na víru obrací čím dále více mladých. Zbožnost je nyní v módě, nicméně tahanice kolem tzv. školních bohoslužeb trvají (viz můj blogový článek Školní bohoslužby povinné nepovinné). Monopol na Vánoce ale nemá nikdo, ani v Norsku převažující luteránská církev, a každý je slaví po svém.

Přesto je podle mnohých diskutérů až zarážející, že se Norové, na rozdíl od třeba Švédů či Dánů, nemohou shodnout na tzv. kulturním kánonu, tedy souboru nejvýtečnějších a nejvlivnějších děl písemnictví, výtvarného umění, hudby, filmu, architektury, designu a řemesel, scénického umění a kultury pro děti, dohromady tvořících společné kulturního dědictví této země. Zdánlivě naráží na příliš mnoho těch, jež jsou přesvědčení o tom, že takový státem schválený seznam je zbytečný a nacionalistický.