Váleční štváči proti „chcimírům“

Pro ti, jež žijí z válek, je mír nejhorším myslitelným scénářem. V nové sérii článků se Vám pokusím nastínit jak a proč také čelní představitelé Norska a různí jeho odborníci volají po více zbraních a jak se k tomu staví Norové.

Ať už norský premiér Jonas Gahr Støre, ministr zahraničí Espen Barth Eide, redaktorka deníku Verdens Gang, Hanne Skartveitová, výzkumnice Forsvarets høyskole /Armádní akademie/, Ina Holstová-Pedersenová Kvamová, novinář webu Nettavisen, Anders Magnus, atd. atd.: Všichni svorně vyhlašují, aby Putin a Rusko nevyšli jako vítěz, jinak si samovládci po celém světě z toho vezmou ponaučení o beztrestnosti napadení jiné země. A Erna Solbergová, předsedkyně největší opoziční strany Høyre a potenciélně další předsedkyní norské vlády, svými výpady na sociálních sítích zjitřila norsko-americké vztahy ještě trochu a prý ohrožuje bezpečnost Norska, ohrazují se proti ní kritici.

Tvrdila, že je to Ukrajina, jež rozhoduje, kdy válka skončí. Podle kritiků z řad řadových občanů prostřednictvím sociálních sítí, papírových novin a zpravodajských webů je ale Solbergová odpojená od reality mocenské nerovnováhy a o ukončení války přece rozhodují výrobci zbraní i ty země, jež Ukrajinu nejvíce podporují finančně i zbraněmi. A nevysvětlil těm politikům nikdo, jak nesmírně obtížné to bude při tolika válčení dosáhnout jakýchkoli klimatických cílů? V Norsku není udržitelné skoro nic, z toho, co nás tradičně živili, ale válka, ta udržitelná je?

Kdo ví, co se může ještě semlít. Těch milníků už bylo v této válce dost. Navzdory zprávám o tom, že se Ukrajině daří znamenitě a dodání „přelomových“ zbraní se dění neodvíjí podle „nalajnovaných“ představ západu a navzdory neustálým ujištěním o tom, že přichází čas odvety podle všeho nemá v zatěžkávací zkoušce jasnou převahu žádná ze stran. Bylo tolik předčasně pojatých zvratů ve válce, že to učinilo širokou veřejnost lhostejnou. Nejen norská masmédia zprávy podávají stylem, jenž svede k přesvědčení, že Ukrajina tu válku vyhrála již dávno. Kolikrát lze vyjít vítězně, aby se pak prohrálo? A kolikrát jsme se mohli dočíst a vyslechnout, že Rusko prohrává? Jak dlouho budeme spolufinancovat tuto válku, jež tak, jak byla dosud vedena nelze vyhrát, a i kdyby měl tuto válku přežít Putin, o němž norská masmédia ještě dávno prohlásila, že má rakovinu a jeho dny jsou sečteny, co potom? Prolomte konečně někdo tu kletbu, proslýchá se.

Budou Norové „stát za Ukrajinou“, jak se dušují jejich premiér a další představitelé i tehdy, vezmou-li politici z fondu na budoucí důchody neznámý násobek dnešní podpory, tak jak chce delší dobu část dnešní opozice? Budou Norové názoru, že je to správné i nyní, kdy se nebývale násobí schodky měst a obcí a nejsou peníze na základní služby jako školy, místa v pečovatelských domovech, speciální výuku dětí a nezbývá policii a celníkům dívat se na zločinnost odehrávající se před jejich očima? Kam se poděla ona utlačovaná hodnota investovat do vlastní země, její infrastruktury, a tak celkově do její budoucnosti?

Budou si Norové myslet, že jde o správné rozhodnutí i tehdy, dozví-li se nejprve, že peníze nejsou, načež je jim sděleno, že má Norsko kupovat další munici, děla, střely, drony a tanky Ukrajině? Budou Norové i nadále toho přesvědčení, nenajdou-li se peníze na zmírnění utrpení potřebným jinde po světě a zabránění klimatické a ekologické krizi? Nezviditelní norské velikášské dárcovství příliš Rusku, pro co bude Norsko Rusku více „na mušce“? Budou Norové nadále tvrdit to, co již někteří tvrdí: Že má Norsko krev na rukách již prodejem plynu světu za krize na úkor Ruska a že proto Ukrajině dlužíme více než jiné země a máme tento zisk utrácet za ni?

Násilné morální rozhořčení nad poměry na Ukrajině a jinde, s nimiž stejně nemohou, či spíše nechtějí, nic udělat, kontrastuje s naprostou letargií k bitvám, které by bylo třeba kvůli vlastním neschopným politikům vybojovat doma. Čelíce domácím politickým jeřábům uchvacujícím moc. Putin se o Norsko prý nemusí starat. Naši vlastní nekompetentní politici a prominenti režimu umí bez cizí pomoci zemi přivést k záhubě.

Pro některé Nory je důležité „přikrmovat válčení“ proto, že to zadrží ruské zdroje, jež by jinak byly namířeny proti nám. Nejen pořad Debatten /Debata/ norské veřejnoprávní televize NRK, nýbrž i řada novinových článků a příspěvků ukázaly, že jediné, na čem se norské strany ohledně Ukrajiny neshodnou, je výše hodnoty poskytované pomoci: Od té doby proběhla spousta rozhovorů i diskusí a strany se nadbíhají ještě více: Nyní je na nás Nory a především nás. Podobně se vyjadřují desítky dalších komentátorů, politiků i např. vojenských odborníků. Hodlají válčit až do trpkého konce, a to snad i kdyby to mělo skončit jadernou válkou.

Sílící názor běžných Norů, jež poměrně dlouho a průhledně uhýbali před argumenty jinak smýšlejících, je ovšem takový, že vítaná je mírová iniciativa kohokoli, vč. té Trumpovy. Pokud jste měli mírové přání tak to bylo doteď povětšinou vykládáno tak, jako že jste proruský/proruská. A kdo s někým takovým souhlasil byl i přítel nepřítele a nechtěli vás mít ve svém životě. Pro ně „normální doba“ skončila a vymezování se proti těm hrozbám, jež by raději mír nebylo pro ně uzavírání se do vlastní bubliny, nýbrž budování obranného valu vzájemné mezilidské pomoci a vyloučení těch, jež chtějí ubližovat. Nechtěli, aby jim „chcimírové“ lezli na oči. Každý souhlas znamenal stopku, ban a vytěsnění a byl jim dost jedno, jak dlouho se znáte.

Někteří ale tuto „logiku“ odmítají. Jeden z nich je řadový občan Eilif Johannesen. Mohl bych uvést řadu dalších, ovšem prostor je tu omezen, a navíc mám za to, že názory, jež prezentuje přes sociální sítě tvoří reprezentativní vzorek toho, co si mnozí Norové myslí, jen norské dvojaké rovnostářství jim to nedovoluje veřejně dávat najevo. Tu dichotomii se zde nanejvýše povedla nastolit: Zrádce je každý, kdo neodsuzuje a nezatracuje jednu ze stran konfliktu. Zatímco pronášejí povýšenecké glosy, označují vás za dezoláta, ruského švába, kolaboranta či /doplňme vhodné slovo/ a dávají vám to poměrně stroze sežrat, toť vše. Přitom máte jen „odbojné názory“.

Zmíněný Johannesen prostřednictvím Facebooku uvádí, že je-li někdo toho přesvědčení, že je za ruským vpádem na Ukrajinu více příčin a spleť souvislostí, jež svět také neřešil, dokud byl čas, tak vám vysvětlí, že jste blbec, jste šikanován/a, je proti vám pořádána štvací kampaň, podsouvají se vám názory, jež nemáte, jste častován/a nadávkami atd. Protože se alternativní racionální stanoviska nepřipouští, tak to mnohdy skončí odebráním z přátel, zablokováním atd. Veřejně připouštět, že i Rusko má bezpečnostní potřeby se v očích mnohých rovná zradě. Jenže kdo se nechá chválit lidmi, jež dosáhli jen to, že ostatní nazvali putinisty, což jim postačilo k tomu, aby byli přesvědčení o tom, že vyhráli střet názorů? Iracionalita zatemňuje mozky. Cenzurují se i někteří politici a to tak, že povolují pouze komentáře/reakce na podporu Ukrajiny/NATO, zato věcné odpovědi na otázky a protiargumenty jsou mazány. Nakolik je někdo dobrý tím, že ten masomlýnek spolufinancuje ? A tehdy, uspořádají-li se sbírky, proč se neinformuje o tom, na jaké zbraně ty peníze jdou? Je v pořádku financovat a věnovat munici s ochuzeným uranem i po tom, co víme o nemocích, znetvořeních a úmrtích způsobených mj. v bývalé Jugoslávii a Iráku, jak napsal mj. www.nrk.no a www.abcnyheter.no? Napomáhali jsme půdu znečistit pro veškerou budoucnost, nehledě na to, kdo ji bude obývat a musíme očekávat ohromné škody a utrpení místních. Tohle si nezasloužil nikdo. Pro lidstvo je to prohra na celé čáře, je-li znečištěna nejlepší orná půda na světě. Je v pořádku se uchýlit k použití kazetová munice, ovšem ne tehdy, bude-li použitá Ruskem? Je zakázána v 120 zemích, ovšem nyní je najednou v pohodě ve službách dobra. Ještě dnes např. v Laosu zabíjí či zmrzačí děti poté, co byla rozmísťována v letech 1959 až 1974, jak uvedl např. www.folkehjelp.no a www.m24.no. A co všechno je nám dosud ještě vesměs zamlčeno?

Než začnou napadat „chcimíry“, proč dávno ti, jež chtějí ve válce setrvat, nepostoupili do první linie, mohl být ten mír, ptá se řada komentujících Norů. Nechávali Ukrajinu zbytečně vykrvácet, zatímco čekala na posily, jež se nikdy nedostavili, přitom odliv Ukrajinců vyhýbajících se narukování hovoří pro dojednávání míru. Ať jinak věnujeme cokoli a obětujeme pro to jakékoli částky, Ukrajina nebude mít navrch a tím ani nebude ve vyjednávací pozici, pochybují Norové. Bylo nám sice namlouváno, že stále větší pomoc Ukrajině je levná investice, jenže příliš dlouhodobé zanedbávání obrany nelze přeskočit jako kdyby se nic nestalo a k tomu jsme máme u nohou další koule, jako migrace, příliš neefektivní rostoucí veřejný sektor a čím dále více lidí na podpoře, což nás táhne dolů.

Žádná zkratka neexistuje. Škrtat přece umí každý. Setrvat v budování obrany cihlu po cihle jsme nedokázali ani tehdy, když jsme po válce začínali sami u sebe a toto strašidlo nás bude obcházet ještě dlouho.