Ustojí monarchie zevnitř ohrožená jednou bouři za druhou?

Dědičná funkce, mlčení nejen o závažných společenských problémech, nýbrž i o nelítostných poměrech ve vlastní rodině: Má se norský král Harald V. vzdát trůnu ve prospěch svého syna anebo by měla monarchie dožít s Haraldem V.?

Jak dlouho ještě přežije? Je načase se odhodlat k diskusi o našem státním řízení, založeném na principu, že se někdo narodí k funkcím a moci? Co kdyby se karty rozdaly znovu? Podle průzkumu veřejnoprávní televize NRK stojí za monarchií pouze šest z deseti Norů, což je o 10 % méně, než v květnu tohoto roku. Zároveň se sedm z deseti vyslovených vyjádřilo pro to, aby byl princezně odebrán titul.

Norové se tedy na královskou rodinu dívají stále záporněji. Jejich přízeň není bezvýhradná ani automatická. Je král a jeho rodina opravdu tím tmelem národa, jak se o něm tvrdívá? „Je mi trapné, že jsem Nor. Je opravdu trapné, když se královský dům sám stává zdrojem neshod a hanby a jsem si jistý, že to není naposledy, co nám královská rodina udělala ostudu“, píše pro deník Bergens Tidende politilog Torvald Valland Therkildsen.

Tove Taalesenová, odbornice zpravodajského webu Nettavisen na norskou královskou rodinu, uvádí na tomto webu, že rodina krále nerespektuje ani to, co král symbolizuje, ani to, co reprezentuje a zastává za postoje a stanoviska. K tomu nekonečná řada skandálů, jež nemají s králem nic společného odpoutává pozornost od činností královské rodiny. Královská rodina se tím pro některé lidi stala parodií.

Chce se vůbec stát králem 51letý korunní princ Haakon Magnus? Své největší, poslední a jediný kariérní krok má stále před sebou. V posledních letech, kdy král stonával, přejímal jeho syn několikrát a průběžně na sebe stále větší část královy práce a plnil několik ústavních povinností, jež přísluší králi.

Durek Verrett a Marius Borg Høiby, o nichž jsem psal ve dvou předchozích článcích, prý působí nenapravitelné škody královské rodině jako takové na respektu a pověsti. Lesklý obrázek Haraldovy tolerance a přímočarého závazku Sonji se údajně hroutí. Prý měli učinit výstřelkům přítrž. Stejně jako korunní princ Haakon Magnus se kritikům jeví jako ti, jež mlčeli a výmluvně se nedistancovali, čímž fakticky vyjádřili s trapasy souhlas, a tak nezvládli svou roli. Absencí jasné komunikace ve správný čas třeba podle sloupkaře Ørjana Greiffa Johnsena prostřednictvím Nettavisenu prohlubovala krizi norské monarchie.

Po stranách stojí až dojemně chápaví zastánci monarchie, fandí a doufají, že bude brzy konec těch skandálních odhalení nerespektujících to, co 87letý král se stejně starou královnou zastávají a reprezentují. Zašlo to až tak daleko, že král podle webu veřejnoprávní televize NRK nařídil z www.kongehuset.no, oficiálního webu královské rodiny odstranění samotného pojmu „kongefamilien“, tedy „královská rodina“ a jeho nahrazení kategoriemi „kongehuset“, což se dá volně přeložit jako „užší královská rodina“ a „øvrige kongelige“, tedy „ostatní“.

Zdroj problémů kritici hledají ve špatné výchově a příliš velké svévolnosti bez poradní asistence při výběru partnera/partnerky a ve všem co z toho vyplývá. Proto si členové užší královské rodiny nedokážou zachovat důstojnost jakožto „určovatelé vzorů“ tak, jak tradice vyžaduje. Subjektivní a osobní stránka převažuje nad funkcí jejich rolí. Zhoubný vliv zmatených a vykořisťovatelských členů rodiny bez titulu je podle některých komentujících logickým důsledkem. Proto po éře Haralda V. prý nemáme pro monarchii žádné využití, a to navzdory jeho prý mistrovské modernizaci monarchie, díky níž si udržovala relevanci a oblibu.

Avšak i tak údajně vadí navíc to, že král často vyjadřuje svůj osobní názor, ovšem jen k tématům, o nichž je politicky korektní něco vyjadřovat, jak je to slyšet a znát zejména v jeho novoročních projevech: Samota, psychika mladých, klima, „diverzita“ díky migraci... Král s královnou jsou politicky korektní, zdvořilí a diplomatičtí. Pro některé Nory král proto zastupuje jen mocenskou hierarchii a ne lid, zemi a zákony. Vyčítají mu např. to, že král podepsal a tím přijal dohody s EU, jež jsou částí národa vnímány jako naprosto nepřijatelné, vlastizradu a dokonce státní puč. Král je v očích těchto kritiků užitečný nohsled a zároveň rukojmí vyšších cílů politiků a úředníků a královská rodina prý neplní své povinnosti, tedy chránit naši Ústavu tím, že dohlíží, že veškerá nařízení parlamentu a vlády jsou v souladu s Ústavou. Proto je demokracie koneckonců prý pouhou iluzí.

Najdou se tací, podle nichž je těžké vědět co si korunní princ doopravdy myslí. Prý se dlouho ukazoval jako největší globalista aktivně prosazující např. green deal a diverzitu. Doopravdy je to takový nastávající monarcha, podporující soukromou občany nevolenou organizaci Světové ekonomické fórum, jakého Norové rádi vidí? Jak ukazuje několik videí v současnosti k nalezení na YouTube a kdysi též na zaniklých stránkách www.redesignourworld.org se svými postoji a konáním údajně staví proti vlastní zemi. Mnohokrát řečnil a byl snímán během ve společnosti tzv. mladých globálních lídrů během schůzí Světového ekonomického fóra v Davosu a prokazatelně podle těchto snímků jeden čas nosíval, stejně jako řada norských vládních i dalších vrcholových politiků, na klopě saka i placku symbolů cílů udržitelnosti OSN.

Proto je podle některých na čase, aby byla zavedena vláda lidu a přímá volba všech těch, jež mají společnost vést. Jenže ke změně ústavy a tudíž státního zřízení by byla potřeba 2/3 většiny v parlamentu a muselo by být přítomny dvě třetiny zastupitelů. Jinými slovy by bylo zapotřebí 113 republikánů. Ovšem pouze k navržení projednání otázky, zda se má Norsko stát republikou, postačí většina, a k té až tak daleko není. Symbolická hodnota něčeho takového by ale byla pro královskou rodinu dramatická, domnívá se třeba Gunnar Stavrum, redaktor zmíněného Nettavisenu.

Letos v lednu po abdikaci dánské královny Markéty uvedla komentátorka deníku Bergens Tidende, Marie Misundová Bringslidová, že by nyní mělo dojít k posloupnosti trůnu i v Norsku. V komentáři nazvaném „Král Harald by se měl chovat jako královna Margrethe a odstoupit“ píše: „Odstoupení královny Margrethe je nejen pochopitelné, ale také moudré. Král Harald by měl udělat totéž.“ Argumentuje tím, že členové královské rodiny se, stejně jako její lid, dožije stále vyššího věku a je proto jen přirozené myslet inovativně kolem tradice, podle níž má král s královnou až do své smrti sloužit svému poslání.

Jak asi prožívají král s královnou, ti, jež se celý život starají o to, aby žili způsobem hodným následování, to, že se drolí dědictví, jaké spravují, že věnovaný čas, sebekázeň a odříkávání jsou promarněny špatnými životními volbami druhých, uvádí Tove Taalesenová prostřednictvím zpravodajského webu Nettavisen.

Zatímco se královská rodina a monarchie jako taková topí v negativní pozornosti, mají žně ti, jež monarchií opovrhují třeba proto, že je dle jejich soudu zastaralým zřízením díky představě o dědičném respektu určité uznávané rodiny jako hlavy státu. K tomu vykazuje hospodaření královské rodiny stále větší schodky. Erling Gjelsvik, sloupkař deníku Bergensavisen, uvádí dokonce, že monarchie je proti demokratické povaze Norů a norské mentalitě celkově a přežívá jen proto, že jsou rozumní lidé líní a neobtěžují se potírat monarchii chráněnou silnými politickými a hospodářskými zájmy.

Není snadné dívat se na sebe zvenčí tehdy, nebyli-li členové královské rodiny nikdy pohledově vně svých „poddaných“. Proto současně s tím, jak pracují politici strany Sosialistisk Venstreparti za podpory stran Rødt a Venstre na ústavním návrhu na „důstojném zrušení monarchie“ uvádí Hans Geelmuyden, sloupkař zmiňovaného Nettavisenu, že korunní princ Haakon Magnus by měl vyhlásit o pokračování monarchie referendum, stejně jako tomu bylo v r. 1905, kdy získalo Norsko nezávislost. Všelidovým hlasováním by lid „pozval“ prince, aby se ujal následovnictví trůnu.