Temné mraky nade dnem dětí a radosti

Dnešní den je v Norsku velice výjimečný. Máloco je v naší historii zapsáno tak zlatým písmem, jako Den ústavy. Slavíme ústavu, svobodu, nezávislost a státnost a k tomu to má být den, kdy se vše soustřeďuje kolem dětí a patřit jim.

Řada zemí oslavuje svůj státní svátek vojenskými přehlídkami a zbraněmi. Zato my manifestujeme tento den mj. dětským a dalšími průvody, vlajkami, kroji a dalšími symboly národní i místní příslušnosti. A zeptáte-li se Norů možná jde o nejlepší a nejmírumilovnější formu projevování národní hrdosti na světě.

Ovšem jak jinak v Norsku: Neobejde se to bez hořké příchuti, sebemrskačství (nejsme náhodou příliš velkými vlastenci?), verbálních šarvátek a obav z eskalující politizace všeho a všech, co představuje pro někoho (ještě) symbol dobře zneužitelný alarmisty.

Podle Gunnara Stavruma, redaktora zpravodajského serveru www.nettavisen.no, a mnoho dalších komentujících /zejména na sociálních sítích/ je neobhajitelné i nezodpovědné strašit válkou tak, jak to udělal norský premiér Jonas Gahr Støre 8. května, v Den osvobození. Podle Stavruma a dalších kritiků si mohou Norové oddechnout, neboť je velice málo pravděpodobné, že se ocitneme ve válce. Za pravdu jim dává mj. Tor Bukkvoll, hlavní výzkumník Forsvarets Forskningsinstitutt či Výzkumného ústavu norské armády. Prostřednictvím www.nettavisen.no se nechal slyšet, že Norsko nepřijde jako první na mušku. S kritikou norskému premiérovi se tamtéž přidala i psycholožka Hedvig Montgomeryová s tím, že děti potřebují rozšířit své chápání světa od někoho, kdo pochopil a být uklidněny někým, kdo má více informací a sám se nebojí. Strašit děti, aniž se jedná o něco konkrétního či něco, s čím mohou něco udělat, je podle ní zcela zbytečné.

Před rokem dal premiér kázání Sylvi Listhaugové, předsedkyni Pokrokové strany za to, že nabádala ke strachu z války. Nyní to byl on sám, kdo zasévá strach přesně týmiž výroky. Jako kdyby uznával tvrzení jen tehdy, pochází-li z vlastních úst či řad. Prostřednictvím deníku Dagens Næringsliv se totiž nechal slyšet, že se musíme připravit na to, že se musíme připravit na to, že válka zasáhne Norsko. Přesto ve finančních trzích žádný strach z války není vnímatelný. Ti, jež sází peníze na to, co věří, zjevně nevěří, že nějaká válka postihne Norsko.

Vyvolávat strach může být příznivé tehdy, je-li to, co prodáváte, jisté, nicméně i tak je to pro širší obyvatelstvo nebezpečné, uvedl zmíněný Stavrum. V zemi jako Norsko, kde tolik lidí trpí úzkostí, depresí a nejistotami je maximalizace krizí neomluvitelná. Nikomu to nepomůže, bude-li dost těch, jež žijí v neopodstatněném strachu z války kvapem/brzké války.

Naše strategická poloha na severu je podle Stavruma bezpečnostní zárukou. Není ve vlastním zájmu Spojených států, že Rusko převezme Norsko. Kromě USA nás odstrašuje jadernými zbraněmi i Francie. Budeme-li premiéra Støreho méně poslouchat a spíše monitorovat jeho činy či spíše nečinnost, tak pramálo hovoří pro, že by se vláda zcela vážně domnívala, že co nejdříve nastane na Norsko útok. Zbytečné bití na poplach vyústí jen v to, že lidé znecitliví, což spíše bezzubě oslavuje připravenost a pohotovost, než aby se doopravdy posilovaly.

Proto podle Stavruma a dalších potřebujeme vůdce, jež bude rozumět znepokojení občanů, aniž by jich zneužívali maximalizací krize pro zviditelňování iluze vlastní důležitosti a významu pro politické zisky. Silné řeči ovšem kolikrát neobstály a odhalila se v plné ošklivosti vlastní bezzubost a zranitelnost.

Zároveň je v Norsku několik let vedeno několik kulturních válek, z nichž některé jsou zvláště vyhrocovány okolo dnů plných symboliky jako je pro nás 17. květen. Tito váleční štváči chtějí snad, aby se ze 17. května, podobně jako se z letošního 1. května, Dne pracujících, stal spíše Den Palestiny a Palestinců, jak prý bylo vidět na náměstí Youngstorget v Oslu při tamním premiérově projevu. Tak to ne Støre, je náš! oponují odpůrci a volají k výhradnímu užívání norských vlajek a praporů o těchto svátcích.

Proč užívá a vítá tolik lidí vlajky jiných zemí v den narozenin norské ústavy? Ti, jež se toho nezastávají, tuto absurditu přirovnávají k slavení čínského nového roku o Halloweenu, či pochodu s dánskou vlajkou o Štědrý den. Popř. k tomu, zvednout se během slavení narozenin někoho jiného a prohlásit, že Já jsem měl narozeniny, jenže v jiný den. V řadě měst i městeček bývají v tento den k vidění mj. somálské, pákistánské, eritrejské i další vlajky patřící nejpočetnějším menšinám v Norsku.

Další si myslí, že ze dne ústavy kouká příležitost prosazovat stanoviska Pride pomoci duhových vlajek, jež se některým rovná mezinárodní symbol solidarity s LHBTQ+ osobami a zase dalším rovná roztržkám, agresi, vzájemnému odcizení si, prohlubujícím se nedorozuměním a mnoho dalšího zhoubného, a proto nemá co dělat na žerdích veřejných budov a ve výuce mateřských a základních škol jako součásti neutuchajícího politického boje. V této otázce jsou Norové podle průzkumů nesmiřitelně rozdělení. Z autorů nevyjmenovatelné přehršle dopisů a dalších veřejných vyjádření od řadových občanů-odpůrců Pride zpravodajským serverům a novinám mohu zmínit např. homosexuála Sveina Helgeho Svendsena, profesorku Anne Kalvigovou, či umělkyni Tonje Gjevjonovou.

Siavaš Mobašérí, předseda výboru pořádajícího dnešní svátek v hlavním městě původem z Iránu, uvedl prostřednictvím dopisu deníku Verdens Gang, že dnešní den je v jménu diverzity a točí se okolo ní. V reportáži pro veřejnoprávní televizi NRK ostrakizoval každého etnického Nora, jemuž vadí, že byl dosazen do takové funkce zrovna Iránec a taková podezřelá individua nazval rasistickými internetovými trolly šílícími na sociálních sítích. A dodal, že ho většina Norů podporuje. Kdyby jen věděl, kolik si nejen on, ale jemu podobní již „vyfasovali“ od odpůrců zejména na sociálních sítích verbálních facek…

A v Trondheimu, třetím největším městě Norska, má podle městského webu www.trondheim.kommune.no dnes řečnit syrský migrant Karím Tahír, jenž napsal na Facebooku, že krev všech Syřanů je svatá, jednohlasně řekněme ne zahraničnímu vměšování do syrských záležitostí. Budoucnost země je v rukou jejích vlastních občanů. Týká se to i Norů? Můžeme jako Norové při projevech dnes bez tuhého a všudypřítomného odporu proklamovat, že si nepřejeme vměšování zahraničí do našich záležitostí? Že je to náš národ a vlast, naše předky, dějiny a tradice, jež máme slavit?

Je se snad čemu divit, že někteří Norové bohužel neshledávají důvod dnes cokoli slavit proto, že z norské Ústavy zbyla v lepším případě učebnice dějin o zašlé slávě, neboť ústava dennodenně ustupuje přijatým směrnicím, jež jsou jí nadřazeny a Brusel se pro Norsko stal tím, čím byla do roku 1814 Kodaň?

Mnozí se tedy hodně soustředí na to, co vše je potřeba nenávidět, vč. sebe jakožto národa. Někteří z toho mají „nervy v kýblu“. Proslýchá se, že proválčit se k míru, ať už doslova či v přeneseném slova smyslu, je stejně inteligentní jako propít se k vystřízlivění. Proto spousta Norů odmítá extrémní politizaci tohoto dne. Někteří z nich se raději opijí, s někým poperou, či rozehrají další výtržnosti. Podle deníku Bergensavisen je policie v tento den nejvíce zaneprázdněná vůbec. A letos, stejně jako každý rok, se plně rozhořela debata o opileckém řádění. Podle zpravodajského serveru www.tv2.no bylo v Oslu povoleno dřívější nalévání alkoholických nápojů než loni a sice již od osmi hodin ranní. Město Stavanger naopak posunulo čepování/nalévání až na 13. hodinu. Zato v Bergenu to poteče proudem již od šesti hodin ranní. V komentáři v deníku Bergens Tidende uvedl řadový občan Frode Bjerkestrand, že politici štědře přispěli k tomu, že ze 17. května vznikla nejdéle trvající hra na popíjení v celém roce. Tam, jakožto i v dalších městech je povolána ostraha navíc. Hlídkují i rodiče, aby monitorovali plány a usměrňovali počínání nezletilých, mezi nimiž se to nejednou vymklo z rukou. Největší neznámá veličina je přece jen pokaždé „bludný“ alkohol donesený tam, kam nemá /popíjení na veřejnosti je v Norsku zakázané, byť povětšinou neuhlídatelné/.

V otrém kontrastu s touto tradicí si tedy někteří Norové přejí, aby se hlavní zaměření vrátilo zpět k dětem jakožto prvoplánovému středobodu a nemuseli se tak bát toho, že se dnešní den nechají zkazit alkoholem.