Souhlas se souloží aneb Jenom ano znamená ano

Kde se nachází hranice mezi souhlasem a odmítnutím? Je tato hranice skutečně tak jednoznačná, jak tvrdí norští zákonodárci, aktivisté a další zastánci progresivních názorů? A pokud ano, je možné tuto hranici legislativně upravit?

Když až fanatická víra v kouzlo byrokratizace a zákonů jako všeléku, tak Norsko. Slabomyslnost se prý zabydlela úplně všude. Pojďme proto si jednou provždy něco říct. Dobré úmysly nevyústí vždy v dobrá rozhodnutí. Podle Jenny Klingeové, poslankyně ze Strany Senterpartiet /Strany středu/ a dvanáctileté členky právního výrobu norského parlamentu prostřednictvím www.nettavisen.no je takový zákon dokonce větší hrozba pro sex a intimnosti řadových občanů, než je znásilnění a těm, jež o něj usilují. Dobrý je zákon údajně akorát na to, aby lidi, a to zejména mladé, nezkušené lidi zmátl a znejistěl.

Není-li si někdo zajedno s novelami zákona či zákonnými opatřeními, jež aktivisté požadují, abychom schválili, tak nás budou všude očerňovat podsouváním lichých tvrzení tak, jako kdybychom si nebyli zajedno s úmysly za oněmi novelami a opatřeními. Jako kdybychom byli pro znásilnění tehdy, jsme-li proti zavedení takového zákona, o čem je tu řeč, uvedla Klingeová.

Jelikož v mravnostních kauzách mnohdy bývá slovo proti slovu, podle Klingeové zabraňuje přísný požadavek na důkazní břemeno nejen tomu, aby byli odsouzeni nevinní. Též to vede k tomu, že vinní mohou uniknout spravedlnosti. Dokud nebude snížené důkazní břemeno tak nový zákon odsuzování reálných deliktů neusnadní. Takového snížení si však nemůžeme dopustit, budeme-li chtít dále ctít zásad právního státu a chlubit se jimi.

Již řadu let máme paragraf o znásilnění z tzv. hrubé nedbalosti, poukázala Klingeová. Viník tedy již odedávna může být odsouzen i tehdy, nevyslovila-li oběť slovo „ne“. Pro uznání viny postačí, že člověku, jenž se dopustil takového počínání, „mělo dojít“, že druhý o onen sex/onu intimitu nestál. Z novely zákona se tak snadno může stát další politikou symbolů, jež zdaleka zabrání dalším znásilněním ani se nepostará o to, aby bylo odsouzeno více viníků.

Podle Klingeové by jedním z řešení mohlo být přidání slova „zřetelně“ do stávajícího paragrafu takto: „Odnětím svobody až na dobu šest let bude potrestán ten, kdo se dopustí sexuálních aktivit /nejde tu jen o klasický pohlavní styk, nýbrž i o jiné druhy tělesného obtěžování, zneužívání i útoky/ s někým, kdo zřetelně k tomu nedal souhlas ani slovem ani činem.“

Dnešní stav je neutěšený. Podle Národního střediska vědomostí o násilí a traumatický stres (NKVTS) a jeho webu www.nkvts.no a také webů www.aftenposten.no, www.overgrep.no a dalších byly na až jedné z pěti žen vykonány aktivity sexuálního charakteru bez souhlasu dotyčné/ho, jenže odloženo bylo více než 80 % případů a jen jeden z deseti kauz skončil odsouzením.

Nespokojenost panuje na všech stranách. Vnuknutím vlády byl údajně záměr, že sexuální činnost má být založena na dobrovolnosti. Podle zprávy norské tiskové kanceláře www.ntb.no jí má předejít ujištění, že jde o počínání, na něž se souhlasně vrhnou oba účastníci. Že protějšek nevyslovilo slovo „ne“ ani nekladl odpor již tedy nebude stačit, ani to, zda bylo nevyužito násilí, vyhrůžky, opilost, spánek ani bezvědomí k zmocnění se toho druhého. Podle Maiken Sætranové Liumové z aktivistického hnutí Kvinnefronten /Fronty žen/ soudy dosud mnohým neprokázaly vinnými proto, že se dotyčná příliš bála, než aby kladla odpor. Některé oběti prý „ztuhly“. Co ale v praxi znamená souhlas slovem či činem není konkrétní výrok ani gesto, může jít o „pozitivní tělesnou účast“ zúčastněných, jak mínila ministryně spravedlnosti Astri Aas-Hansenová. A ona reakce ztuhnutí prý nemá být započítána do kladné pasivity či obdoby tichého souhlasu. Strach, leknutí a nedostatek jiných možností, jež způsobují, že někdo ztuhne, mohou být podle ní stejně závažným porušením práva člověka na sexuální sebeurčení.

Je zřejmé, že nový zákon může mít dopad nejen na osoby s problematickým chováním, ale také na běžné občany. Jak je patrné z diskuzí na norském internetu, tento fakt si uvědomují i právníci. Na fóru norské policie, www.politiforum.no, napsal Espen Oseid Danielsen, že zbožné přání, aby více případů skočilo vyřčením rozsudku, nesmí oslabit právní jistoty obžalovaných. A dokud nebyla v ložnici či na jiném inkriminovaném místě pořízena hlasová i video nahrávka, je k prokázání takového přestupku zapotřebí zvláště mnoho důkazů. Novela zákona může podle Eirin Eikefjordové, jež vystudovala práva a působí jako redaktorka deníku Bergens Tidende mít nezamýšlené důsledky. Např. může dojít k nárůstu těch, kteří si pořídí fotografie nebo videa svého jednání jako důkaz, což ale může vést k dalším přestupkům a škodám.

Ani Mette Yvonne Larsenová, předsedkyně odboru obhájců norské advokátní komory a známá mj. ze soudního procesu s masovým vrahem Andersem Behringem Breivikem, s novelou zákona nesouhlasí. Prostřednictvím www.tv2.no vyjádřila silné obavy, že bude od nynějška odsouzeno ještě méně viníků než dosud. Jako politik nemůžete usilovat o to, aby bylo odsouzeno více osob. Cílem musí být spíše to, aby ty správné kauzy vyústily v odsouzení. „Aktivistická novela“ podle Larsenové zkomplikovala již tak složitou právní oblast.

Podle postu sdružení mužů MannsForum na Facebooku se ze souhlasu stala zbraň. Zneužívání systému při sporech lichými obviněními zejména vůči chlapcům, otcům i neotcům jsou prý druhem násilí. Hlavním kamenem úrazu onoho nového zákona prý není ke kolika letům odnětí svobody je někdo odsouzen, nýbrž zmařené životy kvůli lichým obviněním. Při dosavadní praxi lichá obvinění v drtivé většině případů neobnáší trestní zodpovědnost, což dělá dnešní společnost pro mužskou polovinu populace nebezpečnou.

Ani zapálení čtenáři a účastníci společenských diskuzí nezůstali stranou a připojili se k těm, kteří jsou přesvědčeni o tom, že „tažení“ proti současné situaci, kdy se nedaří předcházet, zabraňovat ani odsuzovat přestupky tohoto druhu, nemůže a nesmí bránit dalším krokům proti bezpráví a narušovat přirozené mezilidské vztahy, například čerstvě zamilovaných osob, které často pociťují intenzivní touhu a chuť po tělesném spojení.

Ve hře je i začínající odlišťování natolik přirozené činnosti, jako konsenzuálně se pomilovat. Jak informoval mj. časopis Sykepleien a deník Verdens Gang, vyvinul jistý Frode Smith aplikaci pro digitální odsouhlasení vykonání sexu a intimností. Má být tělesné spojení snad filtrováno skrze obrazovky, vč. přihlašování se, podobně vztahu, jaký pěstujeme, dejme tomu, k internetovému bankovnictví?

Zároveň je třeba brát v potaz různé více či méně svérázné trendy, jako např. ten, podle něhož bylo 7 z 10 žen mezi 18 a 30 lety a dokonce 8 z 10 žen mezi 18 a 24 lety během sexu přiškrceno. Ovšem jen 5 % uvedlo, že k tomu došlo nedobrovolně. Jev tzv. „choking“ rozebral mj. www.nrk.no, www.nettavisen.no a další zdroje. Šíří se i trhání za vlasy, poplivání a vulgární řeči při intimnostech. Cosi se se „kulturou sexu“ děje. Obecně jsou drsnější praktiky bořící hranice prý častější než dříve a zejména mladí si pohrávají s rolemi a s tím, kdo má nad druhým převahu.

Shrneme-li další reakce komentujících na dané téma a to zejména na sociálních sítích, tak se opakovaně můžete dočíst v různých obdobách o těchto: Žijeme snad ve světě iluzí? Kde je empatie a respekt k mužům a jejich postavení? Kolikrát dá druhá strana jasně najevo svůj souhlas s tím, co se blíží (jakkoli spontánně)? A co když si jeden z nich své jednání rozmyslí, aniž by to jakkoli sdělil? Jak lze toto dodatečně prokázat? Při složitých a vágních komunikačních signálech, očekáváních a právních úpravách není překvapující, že se někdo může vyhýbat všemu, co s tímto tématem jakkoli souvisí a stane se v krajním případě tzv. incelem, tedy jedním z těch, jež nejsou schopni nalézt romantického či sexuálního partnera a nezřídka za svou situaci viní ženy.