Smíte být v r. 2025 proti potratům?

Brutální upřímností pěkně od plic se nezavděčíte, naopak si zaděláte na stupňující se agresivitu vůči vaší osobě. Zářným příkladem toho je 20letá Ingrid O. Hovlandová, jež se svým výrokem, jakkoli sporným, sama ohrozila na životě.

Ona slova padla během podcastu na www.momentummedia.no. Pouze ventilovala osobní názor a nikoli názor strany Kristelig Folkeparti /Křesťanské lidové strany/, jejíž mládežnickou odnož předsedá, že potrat je špatný za všech okolností a život by měl mít absolutní ochranu již od početí. Tudíž by neměly ženy, jež otěhotní v následku znásilnění, přistoupit k přerušení těhotenství, nýbrž donést dítě. Hovlandová zdůraznila, že tím dala najevo ideální stanovisko, jímž se chce řídit ona sama a zároveň doufá, že tento výběr zvolí i další ženy, zatímco jménem strany zastává pragmatičtější postoj. Nikomu nic nepřikazovala, zakazovat potraty nehodlá, naopak uvažovala o tom, co by udělala sama v takové situaci, a přitom vyzvala k reflexi. Za to jí ovšem začaly místo uznání za odvahu chodit vyhrůžky znásilnění a sice tolik, že to prý ještě neustálo…

Když Norové nasadí to své tempo a šíři záběru štvaní, nálepkování, zesměšňování, shazování, démonizace atd., stačí na ně málokdo a odstíny komplexnějších protihlasů nejenže nezaberou, nýbrž živí další zákopové války, čtěte: pošpiňování protivníka. Když už se samozvaně lepší, suverénnější, osvícenější, čistější a tolerantnější diskutéři považující chytání za slova a osobní útoky za svou zatracenou povinnost rozhodli pro prostoduchý narativ, podle nějž je protivník zlý a hotovo, jsou nezastavitelní. Dotyčný případ sleduji od začátku, nicméně ač jsem na leccos zvyklý a považuji se za zoceleného pozorovatele, tak začíná toho být příliš i na mě. Jistě, člověk může být kvůli prý nemístnému, méně hodnotnému a zavrženíhodnému názoru zaskočen, šokován, vyděšen, udiven atd., ovšem aktuální výrok na základě osobního přesvědčení podle mnohých vzorně a názorně ukazuje, jak je v dnešním Norsku nesmírně obtížné mít na problematiku potratů restriktivní pohled a jak málo snášenlivá je ve své nádheře norská společnost.

Mezi diskutéry snadno najdeme obvinění Hovlandové ze „středověkého“ pohledu, nezralosti, nedostatku životních zkušeností a empatie, přezíravosti, „vymrštění granátu do norské pospolitosti hodnot“, pokusu zavést do Norska politiku MAGA Donalda Trumpa a jeho Republikánské strany a vyvolat v Norsku tzv. „kulturní válku.“ Omar Svendsen-Yagci, předseda mládežnické odnože rádoby liberální strany Venstre požádal prostřednictvím www.aftenposten.no od Hovlandové omluvu a dodal, že by se politici měli vyhýbat morálním soudům. TikToker Anine Olsenová, jež nemá s mládežnickou odnoží Křesťanské lidové strany vůbec nic společného, rozjela podle www.tv2.no, www.nettavisen.no a dalších zdrojů petici za účelem odstranění Hovlandové z funkce. Podepsaly ji desetitisíce lidí. Tím podle kritiků zneužívá vlastní svobody projevu, aby omezovala svobodu projevu druhé strany. Do případu se podle www.vl.no, www.minerva.no a dalších zpravodajů vměšoval i ombudsman za zrovnoprávnění a proti diskriminaci, jenž měl zůstávat nestranný a nikoli vystupovat jako aktivista a diktovat lidem, co si mají myslet.

Mnoho průzkumů dokládá, a zabýval jsem se jimi i na svém blogu, že se Norové bojí, stydí a zdráhají ventilovat zcela legitimní názory. Podle www.nrk.no se to týká čtyř z deseti mladých, podle www.khrono.no jednoho ze tří studentů a podle www.forskerforum.no se dokonce 42 % vědeckých pracovníků domnívá, že politické klima v Norsku jim ztěžuje vyjadřovat, co si myslí. Není divu, hrozí-li následky vynucované těmi politicky korektně smýšlejícími, čtěte: veřejným lynčovacím gangem. Trpí tím jak rádoby svoboda projevu, tak rádoby demokracie. Vykrystalizuje se stále pokrytečtější, polarizovanější a intelektuálně línější společnost, poháněnou sociálními sítěmi. Zapomněla, zapírá či odmítá uznat, že snášenlivost znamená ustát vlastní nesnášenlivost, jak to kdysi někdo takto pojal. Názoroví odpůrci bývají nálepkováni a házeni do pytle jako extrémní či alespoň odchylky od normálu a odsuzováni na základě tohoto smýšleného pospojování.

Není to naopak snaha povolovat potraty až do okamžiku porodu, jak o to usiluje levicová strana Sosialistisk Venstreparti a jak o tom informoval mj. www.nrk.no, jež je morálně, právně, politicky i prakticky snadno napadnutelná až neobhajitelná a v lepším případě extrémní? Strana píše ve svém programu na www.sv.no, že se řídí směrnicemi Světové zdravotnické organizace, jež si nepřeje žádná omezení za základě pokročilosti těhotenství a vyvinutosti plodu ani tehdy, je-li žena a/nebo plod zcela mimo ohrožení života. Což je pro ty, jež se domnívali, že levice byla/je na straně zranitelných a potřebných a vychází z vlastní hodnoty všech životů, paradoxem.

Pro zanícené zastánce potratů bez zábran tvoří podle diskutérek ti, jež chovají k (ostatním) ženám prý staromódní, zarytou nedůvěru, mají zastaralý pohled na úlohu žen a chtějí je nejen ovládat, nýbrž osvojit si jejich životů, zdraví a těl. Uvádí třeba to, že my ostatní ženy nejsme tak hloupé, že dáváme v pokročilém stupni těhotenství život všanc, ledaže hrozí, že přijdeme o život my samotné. Jenže bez zábran má nekonečné rozmyšlení zelenou, a navíc se zapomene na to, že ve vyspělé fázi těhotenství má zdravotní personál co do činění se dvěma pacienty, nejen s matkou dítěte.

Norské novodobé dějiny potratů jsou o snahách levicových stran rozšiřovat dobu, po kterou jsou povoleny potraty a o odpojení od složitých etických dilemat začleněním potratů do konceptu „zdravotní péče.“ Úporný odpor zastánců práv těch, jež se nemohou sami hájit ani ventilovat své pocity, byl, zdá se, prohrán někdy v 70. letech. Novela zákona, jež obnáší historicky velké rozšíření „práva žen rozhodovat o vlastním těle“ vstoupila v platnost letos.

Podle ní /viz třeba www.lovdata.no jsou potraty povoleny až do 18. týdne a po 12. týdnu o nich spolurozhodují kromě samotné ženy i komise. Je-li životní situace ženy přítěží pro těhotenství či otěhotněla-li následkem znásilnění anebo je-li vývoj plodu nenormální, je-li stav plodu vážný či trpí-li plod chorobou tak se povoluje přerušení těhotenství i po 18. týdnu, a to až do konce 21. týdne. Výjimky platí tehdy, je-li jistota, že plod v žádném případě nepřežije těhotenství ani dobu krátce po porodu anebo je-li život a zdraví ženy bezprostředně a vážně ohrožen/o. Nicméně se 95 % potratů v Norsku uskuteční před 12. týdnem a 80 % před 9. týdnem, jak uvádí např. www.fhi.no. Podle www.forskning.no uvedlo kolem 40 %, z těch žen, jež přistoupily na potrat, že využily nějaký druh antikoncepce. Počet potratů na tisíc žen se v Norsku podle www.thl.fi pohybuje kolem dvanácti, ve Finsku okolo sedmi a ve Švédsku okolo šestnácti. Avšak o tom, kolik žen se k potratu cítí dotlačeno či zastrašeno, zdroje mlčí. Totéž platí o počtu otěhotnění v následku znásilnění.

O tom, kdy vznikne lidský život, nemají ponětí mnozí, a to nejen Norové. Proč odsuzovat ty ženy, jež navzdory všemu dokážou uprostřed zločinu a tragédie tyto vnímat oddělěně od hodnoty života? Podle Gunnara Stavruma, redaktora www.nettavisen.no, Norové prý nemohou vystát názor, že plod se rovná životu v prvopočátcích, byť k početí došlo během znásilnění. Anebo zapomněli či zavírají oči před skutečností, že i vůči některým z těch dětí, jež původně byly nechtěny a milovány došlo k obratu. Zároveň je podle některých diskutérů nejvyšší čas silnějšími prostředky manifestovat, jak moc může bolet rozhodnutí o potratu, aby jak muži, tak ženy dělali více, aby ženy nechtěně otěhotněly.