Rozházená vláda

Norská politická scéna se po dlouhodobém „přestřelování“ zejména v energetické politice a vztahu k EU otřásla, až se málem rozpadla.

Vládní sociálně demokratická strana Arbeiderpartiet prý vyprovokovala a znemožnila menší koaliční straně venkova/zemědělské straně Senterpartiet v setrvání ve vládě náhlým zavedením tří směrnic EU, jejichž zavedení se dosud nepovedlo ani za tři roky. Zmiňovaly se o tom zdroje jako Nettavisen, Dagbladet, Verdens Gang a další. Lidé se proto ptají, jestli vše nebylo domluveno dávno s tím cílem, aby se součástí dlouhodobě topící se vlády stal opět bývalý tajemník NATO a kdysi norský premiér Jens Stoltenberg, jenž ani nebyl před stávajícím parlamentním obdobím kandidátem do parlamentu a ba i vylučoval návrat do politiky. Všichni jsou si prý rovní, jenže jak to bývá, někteří si jsou rovnější.

Že si koaliční partneři zničehonic vjeli do vlasů, to mnoha Norům ale nejde do hlavy. Stejně jako jim není jasné, proč ještě dříve, než byli poslanci strany Senterpartiet z vládních kanceláří venku, začal se premiér Støre „podbízet“ voličům předhazováním fixní ceny 40 øre /norských haléřů/ za kWh elektřiny bez DPH, čímž odhodil celý ten dosavadní řetězec argumentů, proč musí cena elektřiny nutně nahoru a to dost. Norové podle www.huseierne.no proinvestovali do nových digitálních elektroměrů celkem devět miliard NOK proto, aby si dodavatelé mohli za elektřinu účtovat více tehdy, převyšuje-li poptávka nabídku. To se nyní škrtá. Nová cena by ovšem nebyla tak výhodná, jak se může zdát, neboť není totéž to maximální cena, kromě toho je vyšší než v některých dalších evropských zemích, a navíc to v Norsku chodí tak, že cena od jara do podzimu obvykle klesne hluboko pod tuto fixní cenu. Jak to, že se vláda až nyní „snížila“ k této snížené ceně, o níž se bude teprve muset hlasovat v parlamentu?

Podle listu Nationen nová „podcena“ nejde dohromady se vším, co se nám tolik let namlouvá, ani ve vztahu ke Green dealu, nedostatkem elektřiny ani hrozbou přehřátí trafostanic a kabelů z důvodu nedostatku kapacity. Nebude se vyplácet hospodařit elektřinou ani mít v provozu tepelná čerpadla a fotovoltaické elektrárny, jimiž si mnozí opatřili. Nyní jako by šlo vše, co dříve nešlo a ostatní strany jsou nucení odpovědět přísliby ještě nižších cen. Jaké nečekané odhalení a jaký „pád masek“!

Jednou z hlavních otázek ale je, proč došlo k „rozchodu“ dvou politiků, kteří jsou navíc vzájemně propojeni i rodinnými vztahy. Průzkumy, podle nichž spadly preference hlavní strany koalice na směšných 14 až 16 %, byly nesnesitelné a vynutily výměnu části osazenstva. Zhrozeni potenciálním scénářem německého kancléře Olafa Scholze byla snad zvážena i výměna premiéra. Z norského Stortingetu /parlamentu/ k nám doputovalo, že premiér Støre zavětřil svou šanci začít „od gruntu“ a jít sólo bez koaličního partnera ve víře, že mu voliči zapomenou na veškeré ty neřešené ukrutnosti táhnoucí se déle, než je radno. Někteří komentující to přirovnávají k tomu, jako kdyby nejlepší norský fotbalový hráč Erling Braut Haaland hrající za Manchester City byl zakoupen, dejme tomu, norským klubem Rosenborg Ballklub a o týden později poprvé vystoupí v zápase proti dalšímu norskému mužstvu.

Proto ta „mesiášská“ nálada ve všech hlavních norských sdělovacích prostředcích. A podle průzkumů se náramně povedlo dočasně obrátit na víru i řadu voličů, jimž je jedno, že politika strany zůstává stejná. Pro někoho je návrat Jense Stoltenberga jako ministr financí zárukou pevné ruky v pohnuté a zjitřené době, navíc zná amerického prezidenta Trumpa a třeba postačí telefonát a Trump otočí o 180 stupňů. Zato pro ostatní je to zlá předtucha toho, že si lokajové EU a jim podobní „lepšolidé“ chtějí uzurpovat moc. Stoltenberg byl zároveň oficiálně ještě do minulého týdne spolupředsedou skupiny Bilderbergů, jež každoročně sezve globální elitu politiky a průmyslu, hlásí listy Dagens Næringsliv, Finansavisen, web www.e24.no a další zdroje, vč. www.bilderbergmeetings.org. Na schůzích této organizace bývá nastoleno společné porozumění mezi politickými a ekonomickými elitami, jež mohou stanovit pravidla pro to, jak se bude dělat politika. Žádná transparentnost ani demokratická kontrola není, jen obrovské množství moci soustředěné na jednom místě. Mnozí Norové považují tuto skutečnost za nepřijatelný střet zájmů a nevěří, že je možné prostřednictvím administrativního rozhodnutí ukončit osobní vztahy a vazby, které byly navázány díky jeho postavení v této organizaci. U některých důvěřivců se ovšem vyvolalo zdání toho, že vše je najednou po formální stránce správné a nenapadnutelné. Ovšem i kdyby měl být Stoltenberg od nynějška dočasně spící člen Bilderbergů a nejezdil na schůze a ani se nepohyboval v onom prostředí by v civilizované zemi protikorupční zákony obsáhly požadavek karantény na dlouhé období mezi opuštěním jedné role a nástupem do druhé.

Nejen komentátorům v digitálních i papírových novinách, jakožto i na sociálních sítích se Stoltenberg zprotivil i kvůli neblaze dopadající důchodové, policejní a zdravotní reformě, rozhodnutí o bláznivě prodražujícímu se ukládání oxidu uhličitého, nesmyslné radě lidem, aby si pořizovali auta na naftu /najednou se z nafty stala volbou č. 1 a necelé tři roky nato veřejným nepřítelem č. 1/, obrovskému nárůstu počtu dětí odebraných biologickým rodičům a lecčemus dalšímu. Třeba se ve výroku vyjadřoval o seniorech jako o přítěži a o migrantech jako o přínosu. Nebyl ochoten snížit daňové zatížení běžných občanů, dokud nebude zajištěna péče o seniory, jenže k ohlášenému činu nedošlo. Během jeho vlády byly provedeny změny v zákonech o nenávisti a rouhání, které podstatně zúžily prostor pro veřejné vyjadřování. To vedlo k nárůstu extrémismu a více nábožensky motivovaného násilí, jako např. pokusů o vraždu kritiků nevyslovitelného náboženství na vzestupu. Dále svolil shazování „dobrých a blahodárných bomb“ na Libyi, nechal zrušit řadu kasáren a za desetinu své hodnoty byla prodána ponorková základna Olavsvern podnikateli, jenž ji pronajal Rusům. Za svého působení v NATO se nechal slyšet, že zbraně jsou cestou k míru. Takže mír snad vychází z hlavní pušek? O tom všem i mnohem dalším psaly Dagbladet, Verdens Gang, Aftenposten, Nettavisen atd. Navíc ve své autobiografii napsal o tzv. enviromentálně-průmyslovém komplexu, kde jsou díky politickým stranám, odborům, průmyslníkům a ekologickým organizacím čerpány miliardy z veřejných peněz na chybné a vysoce rizikové investice na různá opatření, zejména kvůli klimatu, přitom byl/je sám Stoltenberg vnímán jako vrcholný „prodejce“ za tzv. vojensko-průmyslový komplex.

Navzdory tomu všemu se mnoho lidí podle kritiků zřejmě mylně domnívá, že po letech neúspěšných ideologicky motivovaných „zelených“ obchodních záměrů bude do vládních kanceláří vnesen realističtější přístup a omezí se tok veřejných financí na tyto a další projekty /do nebe volající nesmysly/. Tento sektor byl často označován termínem „tilkarringsindustrien“, což odkazuje na podnikatelskou činnost zaměřenou na maximalizaci vlastního prospěchu z veřejných peněz, jak to prý bylo vidět u společností Freyr, Morrow, Beyonder a dalších na výrobu baterií, jak informovaly Nettavisen, Rana Blad, Aftenposten atd.

Pro některé to byli překvapivě sociálně demokratická strana, jež navazovala na dlouhodobou „tradici“ střetu zájmu a trojských koní. Ještě do minulého týdne zastával post ministra zahraničí Espen Barth Eide, jež má podle Nettavisenu, Dagbladetu atd. úzké vazby na Světové ekonomické fórum schůzující ve švýcarském Davosu, kde ve vysoké funkci figuruje Børge Brende, jenž kdysi byl též ministr zahraničí za liberální stranu Høyre. Erna Solbergová, předsedkyně této strany, byla dokonce vyhlášena čestnou členkou onoho fóra.

Ovšem mnoha přezíravým Norům střežícím jen vlastní štěstíčko a sledujícím jiné cíle jsou tyto a další zhoubné vazby nepodstatné a spiklenecké. Převáděním se jako v jejich očích praví státníci se někteří nechali zaslepit a nevšimli si příznaků vládnutí rodinné dynastie. Nicméně další voliči na tu jejich ústupkovou cestičku „My jsme to nevěděli“ hrát nebudou. Dlouho se nechávali nachytat, nyní odkráčí neznámo kam, neboť již těžko vstřebávají, co jim provedli a aby se strana stala opět volitelnou je zapotřebí více než jeden její muž. Uvědomují si, že nejspíše ani jeho, ani nikoho dalšího již nikdo nezbaví sebestřednosti, jen aby se zodpovídal z dosavadních fatálních rozhodnutí a dále neškodili… Ale to by chtěli určitě příliš.

Na samotném politickém směřování tyto mocí opojené oligarchy nic nezmění. A chléb a hry? Budou. Ani Titanik se nedalo zachránit, ač orchestr hrál až do samotného konce. Prý bude sílit podkopávání demokracie užším napojováním se na EU a soukromé nadnárodní organizace jako Bilderbergů a Světové ekonomické fórum, jimž bude zpřístupněno více norských peněz. Je vskutku neuvěřitelné, jak moc se mrhá penězi daňových poplatníků, hlavně, aby se utrácelo v samotném Norsku. Tato, jak ji mnozí vnímají, kleptokracie rozdává naše prostředky, zní od komentujících. Navzdory slibům, že nyní dostane prostor „řadový občan.“ Ten přitom ví, že dozajista jde o zaklínadlo pro uvolnění více prostředků na Ukrajinu, Sýrii a dalších podle Nettavisenu, Aftenpostenu atd. celkem 116 zemí, dále na „klima“, migraci, OSN atd.

Tak konečně víme, proč to s těmi směrnicemi EU tolik spěchalo, uvádí bezpočet kritiků. EUforie (schválně to takhle píšu) přikazuje přijmout čtvrtý balíček trhu s energiemi. A Stoltenberg je chápán jako jeden z nejzapřísáhlejších a nejprofilovanějších globalistů v Norsku. Avšak těch, jež usilují o trafiku mimo území Norska je pochopitelně více. Poohlížejí se po moci, přitom aby bylo co nejméně třecích ploch tak hrají na všechny strany. Podle některých sloupkařů, třeba v Nettavisenu, Bergens Tidende, Adresseavisenu atd. připomíná norská demokracie rodinnou firmu. Potvrzuje to mj. častá recyklace nepoticky a elitářsky myslících papalášů, jež se vzájemně odměňují protislužbami jako dosazováním se do vysokých funkcí.