Ozvěny na premiérův novoroční projev

Padly věty, jež některým Norům visely v hlavě, a dokonce mezi nimi rezonovaly několik dní. Podle četných kritických hlasů je úplně zamrzel novoroční projev norského premiéra a udělalo se jim z něj zle.

Jeden z těch, jenž promluvil za řadu Norů, i těch mlčících, byl Børre Strand. Na Facebooku často sdíleným sdělením poukázal na podle něj neslučitelné protiklady: Norský premiér Jonas Gahr Støre se měl narodit do své bubliny díky milionovému jmění, síti kontaktů a moci. Nyní ve svém novoročním projevu hovoří o nejistotách a stíraných mezích mezi mírem a válkou, zatímco obyčejní lidé jsou na cestách na směny, v práci v noci či na neodkladných cestách a jsou nucení v každodenním životě žít s neblahými následky vykonávané moci. Prý nejen Strand, ale mnozí s ním cítí rostoucí nejistotu, promlouvá-li moc z odstupu a bohatství, aniž by bral v úvahu reálné obavy obyčejných lidí. Podle Stranda nešlo o novoroční projev, nýbrž o rozkazu k duševní připravenosti na výjimečný stav, vybičování se k tomu, abychom toho obětovali více, snášeli více a věřili více v systém, jemuž premiér sám nikdy nebyl vydán na pospas, aby hmotně ani jinak vycházel.

Rámec poselství byl pečlivě vybrán. 22. července /den největšího teroristického útoku v dějinách Norska/, vládní čtvrť, žal a soudržnost/sounáležitost. Když chtějí politici sdělit něco nepříjemného tak to mnohdy zabalí do symbolů, jež si málokdo troufne kritizovat. Výšková budova zvaná Høyblokka, odkud premiér poprvé od onoho teroristického útoku pronesl svůj projev, představil jako pamětní místo a zároveň morální štít. Kritika se tak podle Stranda snadno vykládá jako neúcta, sprostota a neomalenost.

Musí-li premiér během krátkého projevu použít slovo jistota šestnáctkrát (mimochodem ono kouzelné slůvko bývá klíčový pojem-nositel významů i během několika předvolební kampaní) tak je to podle Stranda a dalších důkaz přesného opaku. „Jistota“ byla opakována jako příslib, nezbytnost a morální povinnost, avšak zároveň si projev paradoxně zakládal na zastrašování. Premiérův výrok, že dělítko mezi mírem a válkou není již stejně zřetelné jako dříve je podle Stranda drastický, neboť obnáší to, že se mantinely toho, co stát smí v době míru, pokud jde o dozor nad občany a zasahování do soukromí, stávají proměnlivými, tekutými. Pakliže se společnost neustále nachází více méně v krizi, lze jako nezbytné ospravedlnit téměř cokoli. Takto se normalizují výjimečné stavy.

Předseda vlády hovořil o snaze o ovlivňování, dezinformacích, zpravodajských informacích, sabotážích a difúzních až neviditelných hrozbách. Takhle to podávat je politicky praktické. Nelze-li identifikovat nepřítele jsou protiopatření nenapadnutelné. Zároveň nápadně scházely zmínky o konkrétních bezpečnostních mezerách, jimž mnoho Norů čelí ve svém každodenním životě: Zločinnost a brutalizace společnosti kvůli gangům, radikalizace nositelů jisté víry, paralelní společnosti a ztráta kontroly místních.

Premiér poté přenesl odpovědnost na řadové občany Norska: Poté, co premiér vykreslil obraz světa prý nebezpečnějšího než dříve, otočil úhel pohledu k občanům: Prý musíme změnit přístupová hesla, omezovat čas, jenž děti tráví u obrazovek a přijmout větší opatření. Národní bezpečnost se stala otázkou každodenních individuálních rozhodnutí. Selže-li bezpečnost, je to proto, že jste vy jakožto řadoví občané pro to neudělali dost.

Problém je dle Strandových slov v tom, že politika selhala jako první, zatímco připravenost/pohotovost pro případy krize prodělávaly útlum, rezort obrany byl vyčerpáván a zdroje policie na pokraji zhroucení. Nyní se jako vysvětlení používá problémový, pohnutý a nepředvídatelný svět, aniž by se upřímně zodpovědělo, jak jsme se ocitli tam, kde jsme nyní, kdy je společnost zranitelnější, kdy je pnutí ve společnosti větší a bezpečnost stále menší.

Podle Stranda potřebuje silná země vůdce, jež nejen popisují rizika, nýbrž jim i rozuměl. Vůdce, jež pocítí následky vlastních rozhodnutí, nejen o nich řeční. Neboť jistoty nemohou být schvalovány seshora, nýbrž musí být budována důvěrou zezdola. Jenže tato důvěra je již bezmála spotřebována.

Strand je exponent něčeho, co sdílí s četnými dalšími frustrovanými nejen norskými voliči. Mnozí na sociálních sítích uvádějí, že nikdy neslyšeli od státníka křiváčtější, více nic neříkající a nezávažnější projev a porovnávají ho mj. s novoročním projevem dánské premiérky Mette Frederiksenové. Ta se totiž nemilosrdně dušovala, že půjde „střemhlav“ ven každý migrant, jemuž byl uložen alespoň rok odnětí svobody za znásilnění, hrubé násilí či další závažné zločiny, a to bez míry vazeb dotyčné/ho na Dánsko. Navíc na rozdíl od norského premiéra alespoň letmo přiznala vlastní chyby a nedostatky a přednesla, že dost nevyslyšela své „poddané“ ani neučinila dost, pokud jde o sražení vysokých cen potravin dolů, rostoucí nerovnosti ani nešťastné děti. Proč nemá Norsko svou Mette Frederiksenovou? Ovšem co když to stejně jako tolikrát dříve zůstane u těch slov? Navíc podle mnohých kritiků nelze napravit jakoukoli zemi týmiž politiky, jež ji přivedli do zkázy.

Mimochodem nejen norská masmédia mají v oblibě zvát si své diváky, posluchače a čtenáře do soukromí politiků, jež se milerádi ukážou „v jiném světle,“ než v jakém je zpravidla známe. Jenže koho zajímá podívat se premiérovi do kuchyně či být cpán tím, jaký má hudební vkus? A koho napadne pídit se po tom, že nad rádoby důvěrností může mít režii komunikační oddělení dotyčné politické strany?

Podle diskutéra a tvůrce podcastů Henrika Beckheima prostřednictvím Facebooku dokonce zavání premiérův novoroční projev emoční manipulací, vydíráním a zneužíváním empatie Norů ve snaze odvést pozornost od lží. Nechal umělou inteligenci porovnat projev s politickými strategiemi nechvalně proslulého italského autora a diplomata Machiavelliho, jenž psal o lsti a psychologické manipulaci pro udržení se u moci. Stěžejní místo v Machiavelliho díle má odvolávání se na vnější hrozby a válku pro odpoutávání od vlastních slabin a odrazování kritiků v době obecné nespokojenosti a sváru. Projev norské předsedy vlády je podle Beckheima důmyslné využití Machiavelliho mluvy přizpůsobené demokracii norského střihu, kde dotazy dětí na premiéra mu v projevu cynicky posloužily jako emoční kotva za účelem manipulování emocemi.

Mnozí Norové zažívají ve svých každodenních životech opak jistot a nevnímají to, co si ve svém novoročním projevu nechal slyšet premiér Gahr Støre o tom, že má každý Nor zastání státu-ochranitele a že si nás „vezme na svá bedra“ to, co nazývá fellesskapet, tedy „pospolitostí,“ což je jedno z manter politicky korektního Norska. Otázka je, do jaké míry je tato „pospolitost“ realitou či fikcí. Nehledě na téma je Norsko značně nejednotné, a to v neposlední řadě, pokud jde o jistoty a nejistoty v otázkách osobních financí, stejně jako národního hospodaření, jakožto i např. pokud jde o budoucnost dětí, vnoučat i budoucích pokolení, bereme-li v potaz přistěhovalectví a s ním spojené problémy. Nepotřebují zastrašování válkou, nebezpečnostmi ani válečnou rétoriku. A ani chlubením se zmíněnou výšková budova zvanou Høyblokka, jež se pro mnoho Norů stala symbol bezbřehého plýtvání penězi daňových poplatníků. Průkopník-zakladatel firem Eirik Furuseth dokonce napsal na www.nettavisen.no, že tato budova a celá vládní čtvrť jsou symboly kultury hýření, jakou nenajdete nikde jinde než v Norsku. Jako kdyby vyhrál terorista, kdybychom byli skromnější. Momentálně vychází jedno kancelářské místo na 13 milionu NOK a čtvrť, jež měla stát tři až šest miliard NOK, se vyšplhala na zatím 70 miliard NOK, přičemž nejde o konečnou cenu.

Další (a rovněž mnohokrát sdílený) otevřený dopis norskému premiérovi přišel tentokrát od dalšího řadového občana Oleho Christiana Dyrenga prostřednictvím Facebooku. Jemu vadí to, že premiér nezmínil, natož vyzdvihl, drobné a velké podnikatele, rodinné firmy, vlastníky norských podniků, tvůrce pracovních míst, ani jim nepoděkoval. Těm, jež se značnou mírou podílí na vytváření blahobytu a umožňují onu „pospolitost“, jež nazýváme Norskem. Podle Dyrenga není náhodou, že je předseda vlády nechal bez povšimnutí, nýbrž vědomá volba. Tvorba hodnot díky podnikavcům není součást národní bezpečnosti, není politicky důležitá, dá se ji brát jako samozřejmost a nestojí za uznání. Ovšem sociální stát nezačíná veřejnými rozpočty, nýbrž občany, jež jsou ochotní riskovat. Investovat vlastní kapitál. Dávat všanc své celoživotní dílo. Bez nich není dost co rozdělovat. Selže-li stát, přijdou vniveč peníze ostatních. Selže-li podnikavý občan, tak může přijít o dům, úspory, budoucnost. Přesto premiér ve svém projevu popsal stát jako základní kámen/svorník. To v době, kdy jsou norští vlastníci více než dřív pod tlakem daní, Norsko trápí odlivem kapitálu a průkopníci-zakladatelé firem hledí spíše ke Švédsku, Dánsku či Švýcarsku. „Pospolitost“ nepřichází o své tvůrce hodnot z protestu, nýbrž potichu, a tak pozbývá Norsko své konkurenceschopnosti.

Navíc neprospívají výnosy z prodeje ropy a plynu Norsku tak, jak by měly. Na neefektivní utrácení a stále více nafukovaný veřejný sektor bez odpovídajícího užitku pro veřejnost a chybné priority tzv. Ropného fondu upozorňuje mj. Martin Bech Holte ve své knize Landet som ble for rikt /Země, jež příliš zbohatla/. Taková politika prý dlouhodobě oslabuje ekonomiku a generuje horší výsledky, než naznačuje potenciál.

Podle norské tiskové agentury www.ntb.no ukazuje nový průzkum, že 85 % mladých Norů má o nový rok 2026 strach, a to zejména o vlastní finance a duševní zdraví. Nezaměstnanost mezi mladými je podle norského statistického úřadu www.ssb.no nejvyšší za dvacet let. Jak uvádí www.aftenposten.no se životní kvalita Norů v r. 2025 propadla ještě hlouběji. A máme-li věřit www.frifagbevegelse.no to není válka, jíž se Norové bojí nejvíce, nýbrž dalších škrtů a útlumu služeb poskytovaných státem, městy a obcemi a také zdražování. O vyhlídkách do budoucna píše www.dagbladet.no, že Norové již nevěří v lepší časy, a to navzdory urputným snahám premiéra Jonase Gahra Støreho vnucovat Norům poselství o jistotách. 58 % dotázaných se domnívá, že se bude mít další generace hůře než ta současná.