O tzv. „chytrých“ 15minutových městech

Jsou města s téměř cyberpunkovým nádechem, tolik žádaná těmi, kterým té technologie a těch vytuněných alternativních řešení nikdy není dost, ke svým obyvatelům doopravdy přátelská?

V Norsku se mluví a píše nejen o chytrých mobilních telefonech, hodinkách a autech, nýbrž o chytrém bydlení, sousedstvích atd. Podle badatele Anderse Riela Müllera Univerzity v norském Stavangeru a deníku Dagsavisen a zpravodajského webu www.abcnyheter.no jde o prázdný koncept a je jenom na nás, abychom ho naplnili. Pakliže je smysl chytrých měst vytvořit místa, kde se dá vést kvalitní životy, tak prý musíme nejprve pochopit co je to kvalitní život.

Na 50 norských měst už pracuje na tom, aby se stala „chytrými městy“. Ti, kteří si chtějí tuto skutečnost ověřit, mohou navštívit webové stránky jednotlivých měst nebo web www.smartebyer.no. Pod taktovkou udržitelnosti, šetrnosti k životnímu prostředí a klimatické korektnosti se zavádí více snadno zneužívatelné umělé inteligence, šmírování a kontroly pomoci kamer, čidel a digitalizace. Zaznamenávány jsou vaše pohyby a data jsou sbírána a ukládána. Oficiálně se to dělá proto, aby byla města obyvatelnější. Či „pro vaši bezpečnost“, jak ostatně říkávali již, dejme tomu, nacisté. Láká se, dejme tomu, prostředím bez aut, rozvojem a inovacemi, větší efektivitou, zjednodušováním, „inkluzí“, „posílenou spoluzodpovědností“ (vůči komu?) či tím, že vše, co potřebujete ve svém každodenním životě vyřizovat bude dosažitelné v krátké vzdálenosti do 15 minut pěšky, na kole či MHD a tak nikdo nebude muset nikam dále. Údajně jde o lék na lidmi vytvořenou klimatickou krizi, jíž se straší. Ale co bude všudypřítomná síť monitorování, propojenosti a synchronizace znamenat pro vaše soukromí a zdraví? Je záření mj. z hustě rozmístěných antén a základnových převodních stanic doopravdy bezpečné i z hlediska dlouhodobých efektů?

Jenže očividně, jak ozřejmil mj. list Ny Tid, cíl světí prostředek a oběti, jež se kvůli záření cítí tak zlé, že jsou pro každodenní život částečně indisponováni, ti jsou přehlíženi. Třeba proto, že přehlížející dodnes nepostihl mozkový nádor, syndrom vyhoření, nespavost, podrážděnost, potíže se soustřeďováním ani částečnou chronickou bolest hlavy. Což ovšem ještě neznamená, že je to může potkat již v blízké budoucnosti. Vždyť chtě nechtě jsme tomu vystavováni všichni, kdo v takovém městě žije. Web www.folkets-stralevern.no odkazuje na více než 80 studií, v nichž badatelé dospěli k závěru zvýšená nemocnost kvůli záření. Přesto o nějaké hrozbě dosud nikdo z instituce Direktoratet for strålevern og atomsikkerhet či Úřadu pro ochranu před zářením a jadernou bezpečnost nechtěl mluvit a problematiku opakovaně zamítal. Neuznává, že někteří z nás jsou citlivější než ostatní. O nebezpečně pochybných armádních radarech, jež místní obyvatelé vinili ze zvýšeného výskytu chorob, již psal mj. www.nrk.no a Nettavisen, zato se nikdo kromě skupin na sociálních sítích nehrne do zevrubného projednávání stále silnějšího záření vevnitř měst.

K tomu prý hrozí, že bude člověk v technokratické totalitě snížen na nástroj a odlidštěn a odcizen jak sobě, tak ostatním lidem. Podle Riela Müllera a zmíněného deníku Dagsavisen a zpravodajského webu www.abcnyheter.no se tak stalo v korejském Songdu, „nejchytřejším městě světa,“ kde se středobodem staly místo lidí samotné technologie. Songdu ale schází to, co dělá město městem.

Jedním z těch, jež se obává obětování soukromí, je dánská badatelka v oblasti budoucnosti, filozofka a spisovatelka Lene Rachel Andersenová. Podle ní a deníku Dagsavisen a zpravodajského webu www.abcnyheter.no, máme-li se s tímto technologickým přerodem vyrovnat bez krvavých konfliktů, měly by mít vzdělání a etika silnější místo. Etika by se měla stát součástí veškerého vzdělávání, zejména IT vzdělávání pro ty, kteří tuto technologii vyvíjejí jménem nás všech. Podle Andersenové je problematické, že technologie z velké části vyvíjejí muži mezi 15 a 45 lety. Prý potřebujeme větší diverzitu, více žen. A potřebujeme větší podílení se starších, moudrých myslí se životními zkušenostmi, kteří vědí, které hodnoty jsou důležité pro život v kvalitní společnosti.

Podle listu Morgenbladet se iniciátoři časopisu Ny Boligplan domnívají, že jsme sice bohatší, ale bydlíme hůře. Staví se mj. mikrodomky a kontejnery a někteří znalci se dušují, že od nich se bude odvíjet naše budoucnost. Menší, jednodušší „ubikace“ mají přimět více lidí k tomu, aby se nechali „osvobodit“ a rozhodnout pro něco tak radikálního, laťku posunou dolů a zřeknou se velké části svého komfortu. Budoucnost má být o „sharingu“ a tzv. „komunitních řešeních“. Nejen pokud jde o auta, nýbrž i bydlení a mnoho dalších stránek života.

„Může se stát největší vymožeností bydlení v Norsku od chvíle zavedení vody do každé domácnosti:“ V Oslu se podle listu Morgenbladet staví bytové komplexy, kde si zájemce může splnit sen o bydlení za to, že se bude dělit o koupelnu s dalšími. V reakci na to lidé napsali, že jeden již nemá být považován za individuum s vlastními potřebami, nýbrž má být dotlačen k tomu, aby se dělil o a stál frontu o koupelnu /nejsoukromější místnost v celém bytě/ s lidmi z celého světa a být nucen vztahovat se k nim, zatímco těch málo, jež o takovém bydlení rozhodují, kážou vodu a pijí víno. Než klesnout takhle hluboko, to raději celu ve věznici s vlastním záchodem.

Cena za Green deal a sen o udržitelnou budoucnost a záminkou pro to, aby „svět nezanikl“ je snížení životní úrovně všem, navážou se do toho kritici zejména na sociálních sítích. Je to snad spravedlivý způsob zacházení s lidmi, jež celý svůj život dřeli, aby budovali tzv. sociální stát v naivní víře v to, že jednoho dne si užijí uznání společnosti za své oběti právě jí a bude o ně důstojně postaráno?

Norsko nemá kromě studentských „ubytoven“ s takovými kolektivními řešeními bydlení, jež jsou de facto takové vyspělé klece, tradici: Kultura bydlení je zcela odlišná. Někteří proto nemají problém častému shromažďování co nejvíce lidí na minimální rozloze přirovnávat k ghettům. Při zastavování výškovými stavbami se hledí na zisk, a naopak se příliš nehledí na estetiku novostavby, na to, že plení vilové čtvrtě s jednotnou architekturou spolu se zahrádkami sousedů-starousedlíků, výhledem a slunečním svitem a že tyto budou nahrazeny nějakou ohavností či zda budou mít noví i stávající obyvatelé možnost parkovat své vozy.

Kdysi se říkalo, že Norsko je ve snaze o záchranu venkova premiantem. Na rozdíl od Švédska, kde se prý rozhodli boj proti vylidňování vzdát, zarůstají bývalé pastviny zejména na severu země a venkov v některých oblastech působí neudržovaně a opuštěně.

Ovšem časy se změnily a Norsko na to jakoby přestává mít. Centralizace všeho od služeb až po rušení škol je jedním ze způsobů, jak vyčerpávat venkov a dělat ho ještě méně přitažlivým. Utlumovat zemědělství je dalším způsobem. Stavební směrnice a směrnice o užitkové a odpadové vodě jsou k tomu další prostředky, stejně jako politika elektromobilů, kde kromě měst a městeček stále chybí infrastruktura. Právně je to celé pořád dokola ošetřováno dohodou o EHS /Evropském hospodářském prostoru/, Pařížskou dohodou i dalšími závazky, uvádí se na webu www.neitileu.no, www.ksu.no, a v dalších zdrojích.