O relativní svobodě projevu, kterou Norové požívají

Víte, že nežijete ve zcela svobodné zemi, dokud budou úřady a masmédia zaměstnávat lidi na to, aby ověřovali, zda je pravdivé to, co říkáte, píšete a zveřejňujete. Kdo ale bude ověřovat tyto ověřovatele faktů?

Verbálně „odzbrojit“ za autority a samozvané strážce pravd vydávající se politiky a jejich poradce, byrokraty, masmédia a další, mimo jiné celebrity z oblasti kultury, to se zdá být největší hrozbou pro dnešní rádoby „svobodnou“, „inkluzivní“ a „tolerantní“ symbiózu podavačů informací i informací s výhradami. Kolikrát se nestydatě tvrdí, že je něco oproti těm jejim „informacím“ desinformace, konspirační teorie, manipulace či rovnou lež a to bez slůvka vysvětlení, natož uvedení důkazů a jen s odkazem na anonymní „nezávislé ověřovatele faktů“, aniž se můžete hájit a domáhat spravedlnosti.

Snem mnohých kritiků současného stavu je, že nadejde den, kdy se posvítí na nedemokratičnost a neloajálnost režimu, jež se rovnou a neskrytě vychloubá, že chtějí mít kontrolu nad tím, co se lidé dozvídají. 15.12.2018 zveřejnil deník Dagsavisen velký rozhovor s Gro Harlem Brundtlandovou, bývalou předsedkyní norské vlády a jednou z nejvýznamnějších politiků novodobého Norska. V rozhovoru vyjadřuje obavy doslova o to, že „my“ právě ztrácíme kontrolu nad tím, co je lidem podáváno za zprávy. Nejvíce ji prý znepokojuje vliv jiných než „oficiálních“ ovlivňovatelů ve společnosti s vyloučením veřejnosti. Lidé si to můžou vykládat jako obavy o svorné opakující podávání skutečnosti, vč. předem určené jednotné rétoriky, narativů a názorů. Vše musí odrážet jakéhosi společného my bez tolerance pro ty, co sejdou z cesty a vykazují vyzývavé postoje. Takové výroky snesou srovnání s režimy, s nimiž se neradi srovnáváme či chceme mít cokoli společného.

Proto probíhají útoky na šíření politicky nekorektních faktů i názorů a šikana jejich šiřitelů. Názoroví protivníci, jež nechovají k svobodě projevu velkou lásku, si třeba i organizovaně stěžují správcům na jakkoli ryzí osvětu lidu, jež někdo „postuje“ na sociálních sítích. Zasahují ověřovatelé z masa a kostí i umělá inteligence, jež lidi chytí za specificky používána slova. Ani po vymazání postů ve snaze, abyste měli pokoj omezení na vašich účtech, ale nepolevují, a to na dobu neurčitou a dlouhou. Poté, co se někdo stal „kontroverzním“ tak se k postům dostane čím dále méně lidí. Aby byly posty vnímány je třeba psát „zakódovaně“ podobně tomu, jak se snažívají svá poselství sdělovat disidenti.

„Ověřování faktů“ se stalo politickým nástrojem a není to dávno, co norští politici navrhli zřízení nového úřadu „pro boj s dezinformacemi“, tzv. střediska pro kritiku zdrojů, populárně přezdívaného „ministerstvem pravdy“. Podle plánů zveřejněných v časopise Journalisten by mělo středisko úzce spolupracovat s akademickými kruhy, pracovníky soukromého sektoru, školství, policie i armády. A kdo vlastní to ověřování, ten vlastní klíč. Pakliže má svou agendu tak je výsledek horší, než kdyby se zveřejňované obsahy neověřovaly, poněvadž zůstanou pravdy skryté a polopravdy a lži jsou zcela očištěny tak, aby mohly obstát.

Jednou z těch, jež vybočují z narativu o klimatické krizi, za niž mohou jedině lidé a jejich životospráva je badatelka Eva Marie Brekkestøová. V knihách, jejichž byla autorkou i třeba ve videích na YouTube vykládá o tom, jak bylo cca. 3000 let po skončení doby ledové dosaženo tzv. klimatického optima, načež se přešlo do chladnějšího období o trvání pár tisíce let a pak se to v době bronzové otočilo a na severní polokouli bylo tehdy dokonce cca. o tři čtyři stupně tepleji než dnes. Nebyly ledovce a pláně bez lesů byly kryty hustými lesy. Brekkestøová ovšem není z těch, jež bývají zváni na rozhovory a diskuse v masmédiích, jelikož se jejich narativu o stálosti klimatu nehodí.

S představou o norské až panenské nevině v zásadní otázce bezkorupčnosti zatočí aktuální kniha Maktens narrespill /Šaškárna moci/ Jana Kerra Eckba. Nakladatelství Manuskript uvádí: Až tehdy, když budou obyvatelstvu tyto informace dostupné, bude s to, aby činilo vlastní, osvěcené volby. Tato kniha představuje informace a vědomosti uznávaných odborníků, jež popisují jinou skutečnost než tu, s níž se povětšinou seznamujeme prostřednictvím mocných osob úřadů, vědy, masmédií a finanční elity.

Poslouchat a číst norské politiky i masmédia je jako být vychováván k sebemrskačství, že Norové a Norsko nedělají pro lepší svět dost a za to, jak si žijeme máme cítit hanbu, přitom máme čistší štíty než ostatní a k tomu se náš systém a jejich představitelé a instituce těší vyšší důvěře než systém dalších zemí. Přitom lid a jejich vládci nemají tytéž hodnoty. Třeba v rozporu s omílanou demokratičností podepisují pro voliče netransparentní mezinárodní dohody o energetice, migraci, finanční podpoře cizích zemí a organizací, jejichž zhoubný vliv na peněženky i bezpečnost voličů a v krajním důsledku nezachování suverenity, svébytnosti a hrdosti z toho, co bylo naše, se projeví zejména až s odstupem času, kdy je pozdě „býka honiti“.

Cestu ke směrodatným masmédiím si nenašla ani petiční kampaň některých norských lékařů na www.underskrift.no za nezávislý přezkum koronavirového režimu a vypořádání vlády a úřadů se situací pro porušení principu o rozdělení moci a Ústavy, a to především rozhodnutím o zavedení lockdownu i doporučení o rouškách a rukavicích bez vědeckého podložení. Dotyční lékaři žádali i potažení zodpovědných politiků a dalších veřejných činitelů k spravedlnosti. Za kritiku zhoršené imunity a vedlejších účincích po očkováních bývají téměř výhradně citováni tzv. alternativními masmédii jako např. www.steigan.no a www.hemali.no.

Přečtete-li si denní tisk a pustíte-li si zprávy v televizi či rádiu můžete prožít kulturní šok ze stylu norských masmédií. Připadá vám, že se veze v duchu citového zneužívání/vydírání až hysterického zastrašování čtenářů a diváků, polarizujícím krytím ve stylu boje dobra proti zlu, i častými bombastickými předpověďmi co vše se může stát, ať se jedná o klima či další témata, přitom zdůrazňují, jak jsme a musíme být politicky korektní. Přitom mazlení se s politiky po norsku je trochu jako věřit, že nějaký striptér vás skutečně miluje. Zato byli jiní politici i organizace, co již před čtyřiceti lety varovali před dejme tomu přistěhovalectvím, a jejich nejhorší předpovědi se naplnily až až, jenže tenkrát se jich údajně slušní lidé ani masmédia nechtěla dotknout ani krumpáčem, zesměšňovala je, mlžila a šířila o nich dehonestující dezinformace a manipulovala veřejným míněním o nich. Přitom zneužívají krátké historické paměti národa a chtějí nás přimět k přesvědčení, že spousta věcí jsou dramaticky bezprecedenčními jevy.

Občas se v Norsku říká, že Norové jsou /na rozdíl od lidí, jež spatřili a zažili nesvobodu, podrobení a extrémní škody nikoli válkou, nýbrž mírem, a proto se ve své naivitě snáze nechávají „opít rohlíkem.“ Poslušnost dělá lidi slepými, mnozí se dosud zásadně nijak neohnali, a jen čas ukáže tolik Norů je příliš sytých a líných, aby něco změnili. Pár „frajerů“ se vždy najde, jenže samospasitelné to není. Podle některých komentujících je demokracie v Norsku mrtvá již proto, že tolik politiků odmítá vidět a slyšet nepohodlnou pravdu o mnoha tématech.

Ale nekousejte do ruky, jež vás krmí. Norská masmédia, vč. novin, jsou z velké části přímo i nepřímo financována z prostředků daňových poplatníků formou dotací státu, ovšem aktivistický styl podávání informací s výhradami neodráží „lidové“ financování nejširšími vrstvami obyvatel a kompromituje demokracii. Aby toho nebylo málo, tak právě řadoví občané jsou nuceně „obíráni“, aby hradili platy skupiny ověřovatelů faktů, jež stojí za norským webem Faktisk.no. Ten je ovládán třemi největšími norskými masmediálními koncerny Schibstedem, Amediou a Polarisem, jejich celkový náklad činí okolo 80 % všech prodávaných novin v Norsku. I tak se platforma Faktisk.no tolikrát prokazatelně zmýlila a ztrapnila se, např. při ověřování prognóz o nejvyšších cenách energie v dějinách Norska, což se ukázalo jako absolutní fantasmagorie, takže kdo může tyto cenzory ještě brát vážně?

Šiřte chybějící informace a úhly pohledu, ovšem zároveň vítejte v kakistokracii...