O norské veřejnoprávní televizi

Někdo obhajuje Norsko a Nory „do roztrhání těla“, další jim hodlají porozumět lépe a snaží se je sami pochopit. Čí zkušenosti pak mají i z více hledisek větší váhu? Podívejme se blíž na tamního hlavního zprostředkovatele „pravd“.

Někteří tvrdí, že to, co dělají spolupracovníci veřejnoprávní televize a rozhlasu /zkráceně NRK/ nelze nazývat žurnalistikou a že akademizace norské žurnalistiky nebyla zárukou kvality. Kritici NRK mnohdy přirovnávají k „dětské ohrádce levice a tzv. progresivních sil“. Prý obcházejí nejpalčivější otázky spojené s radikálními nenávratnými změnami v norské společnosti, prioritami vlády /dejme tomu utrácení za větrné elektrárny na moři, pomocí rozvojovým zemím, zdržováním uhlíku atd., přičemž na to, aby se ušetřilo několik desítek milionů NOK si musí branci platit toaletní papír sami, zatímco se ruší řada škol či služby pro děti, mládež a starce/ a každodenními starostmi Norů, takovým barnevernet (obdoba českého OSPOD), či protiřečeními /jež se jim nejednou vrátily/, nepoctivostí a pokrytectvím politiků, suverenitou pod zahraničním útlakem a ještě tím vším, co vrchnost skrývá před prostým lidem. Svět spolupracovníků NRK se prý smrskl jen na propagandu a hlubokou zaujatost. Jsou tak indoktrinovaní a mají tak úzký obzor, anebo si jsou jednostrannosti svého úhlu plně vědomí? A je to vůbec práce pracovníků masmédií budovat a posilovat důvěru k politikům, úřadům a institucím? Anebo se těší více důvěry, než jakou si zaslouží?

Někteří z těch, co se pokoušejí dívat třeba na pořad Debatten /Debata/ o tzv. pohlavní kongruenci, odpadnou proto, že se řeší třeba to, že kojení se má přejmenovat na krmení hrudí, poněvadž by se prý z toho prvního mohli pohoršovat kojící muži. Měli by „odpadlíci“ vyhledat odbornou pomoc, píše na sociálních sítích jeden z kritiků, novinář Øyvind Thuestad. A když se probírá kontroverzní témata jako je toto, proč se neprobírají další kontroverzní témata, jako např. nošení hidžábu dokonce dětmi, kriminalita a agresivita migrantů, nesnášenlivost k těm, jež kritizují či nepodporují Pride, či proč bylo slovo žena škrtnuto z nového zákona o potratech.

V jiném díle téhož pořadu jsme poučeni o tom, že identita je velmi plynulý pojem a že ji někteří, podobně jako spodní prádlo, střídají každý den. Totéž platí o vlastenectví. Můžete svou náklonnost střídat, jak je libo. Není to skvělé? Vystoupí „Norové“ s cizineckou minulostí distancující se od veškerého „norství“, neboť si Norové nepřejí být. Ale zřekli se snad zároveň i bezplatných či dotovaných služeb jako vzdělání a školení, zdravotní péče, dávek, důchodu atd.? Dozvíme se, že si mohou vybrat mezi norskou a multikulturní identitou a jsou prý velice odvážní, obdivuhodní a nezávislí, že si vybrali tu druhou. Pro ně je, cituji, nemyslitelné, aby si vybrali norského partnera/norskou partnerku, a to kvůli jazyku, náboženství, kultuře, názorům a také, protože by to jejich rodiny nepřijaly. Přitom paradoxně Nory zkritizovali za všudypřítomný rasismus a předsudky. Že by jim ovšem televize hezky nastavila zrcadlo, to ne, uvádí zmíněný Thuestad.

V aktuálním případě fotbalisty a údajného uprchlíka Hamse Aliho údajně vyšlo najevo, že mu NRK, jak to televize obvykle dělá vůči migrantům-pachatelům, předčasně nadržovala. Nejprve totiž tvrdil, že byl vystaven slepému rasistickému násilí. Nyní je obviněn z liché výpovědi. Zbytečně se na jeho podporu konala několikatisícová demonstrace, násilí odsoudili přední politici a byla uspořádána sbírka, jež lháři-podvodníkovi vynesla více než 270 000 NOK.

Dále bývá pravidelně a to zejména na sociálních sítích kritizována ta skutečnost, že NRK, spolu s dalšími masmédii hlavního proudu zásadně nemají kuráž zveřejňovat policejní popisy hledaných pachatelů-migrantů na útěků a pokud ano, bývají anonymizovány a tváře zcenzurovány. Nechtějí přispět k tomu, aby byly objeveni lidé, po nichž se pátrá i kvůli nejzávažnějším činům jako jsou třeba vraždy.

Ideologové v politice, masmédiích i v dalších klíčových společenských funkcích jsou horliví a dotěrní ve své snaze od základů měnit to, co si o tom či onom myslíme i náš jazyk. Ve zpravodajství i diskusních pořadech bývá veřejnoprávní televizi vyčítána destabilizace a oslabování tradičních hodnot jako rodiny, místních kulturních tradic a zvyků, Norska jako jediné a nenahraditelné domoviny etnických Norů atd. Věnuje se hodně prostoru zlomům s minulostí a experimentování s novotami. A politici, špičky na poli kultury a komentující se /zřejmě ze strachu, že budou stejně pranýřováni jako třeba britská spisovatelka J. K. Rowlingová/ od toho vesměs neodvážejí kritizovat či distancovat. Ovšem i tak najdeme ve veřejnoprávní televizi stále ještě projevy opaku, jako např. velice oblíbený pořad Der ingen skulle tru at nokon kunne bu /Tam, kde by si nikdo nemyslel, že by někdo mohl žít/. Statisíce Norů si celých 22 let až několikrát týdně zapnou NRK, jež totiž uvádí tento kultovní pořad představující, jaká neuvěřitelná místa si někteří Norové pro prostší život vybrali ještě více napospas přírodě než ostatní Norové. O pořadu se později rozepíši v samostatném článku.

Aby byla veřejnoprávní televize pohledově neutrální a vyrovnaná, platí Norové ze svých daní bezmála 6,5 miliard NOK. Od r. 2020 se nevybírá zvláštní poplatek a televize, jež nemá reklamy, je financována z obecných daní. 241 zaměstnanců v NRK pobírá základní plat větší než 1 milion NOK, což je zhruba dvojnásobek průměrného norského platu a nárůst ze 179 zaměstnanců s takovým platem v předchozím roce. A započítáte-li fixní a variabilní příspěvky, tak je 332 zaměstnancům vyplácen více než jeden milion NOK, jak uvádí web Nettavisen. Ředitelka NRK je odměňována platem 3,6 milionů NOK, téměř dvojnásobkem platu norského premiéra. Televize má 3500 zaměstnanců a 15 regionálních poboček. Její podíl na trhu je třetinový.

Přesto si prý dovoluje klesat stále hlouběji: NRK bývá často obviňována z plýtvání. NRK si např. pořídila honosnou vilu v centru Osla a zaplnila ji mladými lidmi, jež nepřetržitě streamovali. Byl to zoufalý pokus oslovit mladší cílovou skupinu, avšak selhal a projekt krátkého trvání stál daňové poplatníky nejméně 40 milionů NOK.

A vezměte si třeba reportáže z Gazy, Libanonu, Afghanistánu či dalších islámských zemí. Podle sociologia Halvora Fosliho, jež se tím dlouho zabývá prostřednictvím sociálních sítí, jsou sentimentální, bez hodnoty jakožto zprávy, aniž by měla redakce v Norsku možnost si cokoli ověřit. Záběry jsou často z nemocnic v náboženských diktaturách, údaje o počtu mrtvých a zraněných pocházejí mnohdy od organizací jako Hamás a poselství je mír, když ne kvůli někomu jinému, tak kvůli dětem. Izrael rovná se vrazi dětí a trousí se jizlivé protiizraelské poznámky. Izraelci tvrdí, zato Palestinci vyprávějí. Nic ale nezazní o tom, že mír nastane tehdy, složí-li Hamás, Hizballáh ad. zbraně, propustí-li rukojmí a přerodí-li se ony režimy v společnosti odrážející skutečnou pluralitu názorů.

Prostřednictvím NRK, stejně jako v ostatních norských masmédiích se prý dozvíte/naučíte jen o půlce Spojených státech. Podle kritiků je prostě trapné dívat se na reportáže a číst zpravodajské články a komentáře norských novin, jež se zdají být přesvědčení o tom, že jsou důležitými orgány pro americkou demokratickou stranu v prezidenské kampani. Proč má Trump mezi černošskými voliči vyšší preference, než o jakých by se mohlo republikánům od 60. let zdát? Vždyť v Norsku jen čteme, jaký je to rasista a odpudivá bytost, uvádí třeba prostřednictvím časopisu Subjekt lobbyista a bývalý politik Kristian Tonning Riise.

Občas se NRK odrazila od samého dna. Jako třeba během letošní olympiády v Paříži, kdy komentátor NRK Aleksander Schau údajně z morální samolibosti vysvětloval těm, jež s ním nesouhlasili, že jsou transfobové, misogynové, homofobové a rasisté zasluhující opovržení. Nebyl to dobrý tah většinu diváků mít za nenávistné a bezcenné, píše na webu Nettavisen sloupkař Espen Goffeng. Týkalo se to boxerů, u nichž testy prokázaly mužské chromozomy, přitom soutěžili jako ženy.

Co je ve veřejnoprávní televizi opravdu stabilně hodnotné a v čem alespoň bývávala z ní „audiovizuální modla“, to bývávalo (a částečně ještě je) právě sportovní zpravodajství. Norové dychtí po nejen zimních sportech, ovšem kvůli stále větší komercializaci je zájem o vysílání sportovních událostí údajně čím dále menší. Kvůli ní je mnoho zápasů, závodů i celé sporty možné vidět pouze na televizních kanálech, které si nakoupily výhradní práva a za to, abyste se na ně mohli dívat, se musí připlácet.